Anwendungsformen

Bylina zalitá horkou vodou a pod pokličkou vylouhovaná několik minut. Nejběžnější a nejšetrnější způsob přípravy pro listy, květy a nať.

Nálev (infuze) je nejjednodušší forma, jakou se z rostliny dostávají účinné a chuťové látky: rozdrobenou bylinu zalijete horkou vodou, přikryjete a necháte louhovat. Voda vytáhne ve vodě rozpustné látky — hořčiny, třísloviny, flavonoidy, sliz, minerály — a teplo zároveň uvolní část silic, které by se dlouhým varem ztratily.

Hodí se všude tam, kde je droga jemná a její obsah citlivý na teplo. Právě proto se nálev nevaří: krátké působení horké vody stačí a chrání aroma. Pro tvrdé části (kořeny, kůru, semena) je naopak lepší odvar.

Bylina se s vodou přivede k varu a několik minut mírně vaří. Způsob pro tvrdé části rostlin — kořeny, kůru, dřevo, tvrdá semena a plody.

Odvar (dekokt) je vodní výluh získaný varem. Zatímco nálev jen zalijete horkou vodou, odvar se s vodou vaří — a to je celý rozdíl. Var je potřeba tam, kde je droga tvrdá a hustá: kořen, kůra, dřevo, oddenek, tvrdá semena nebo sušené plody, do kterých se horká voda za pár minut nedostane.

Daní za var je ztráta těkavých silic a rozklad látek citlivých na teplo. Proto se odvar nedělá z květů ani z aromatické natě — z těch by zbyla jen hořká, prázdná tekutina. Pokud droga obsahuje jak tvrdou, tak jemnou část, vaří se zvlášť: tvrdou uvařit, jemnou do hotového odvaru jen zalouhovat.

Výluh rostliny v lihu. Alkohol vytáhne i látky, které voda nerozpustí, a hotová tinktura vydrží roky; dávkuje se po kapkách.

Tinktura je lihový výluh: rozdrobená rostlina se na týdny naloží do alkoholu, který z ní vytáhne jak vodorozpustné, tak v tucích a lihu rozpustné látky — pryskyřice, silice, alkaloidy, mnohé hořčiny. Výsledek je koncentrovaný, trvanlivý a užívá se v malých dávkách, typicky po kapkách rozpuštěných ve vodě.

Alkohol zároveň konzervuje. Tinktura tak zůstává stabilní roky, zatímco nálev vydrží den. Právě to je důvod, proč se tinktury dělají hlavně z rostlin, které rostou krátce nebo daleko, a z částí, které voda dobře nevylouhuje.

Tinktura obsahuje alkohol. Není vhodná v těhotenství a při kojení, pro děti a pro každého, kdo se alkoholu vyhýbá nebo bere léky, s nimiž se nesnáší. Konkrétní rostlinu a dávku vždy řešte podle její karty a s odborníkem.

Výluh z čerstvých pupenů a mladých výhonků ve směsi glycerolu, lihu a vody. Pracuje se s pletivem, které se teprve rozvíjí — proto se pupeny nesuší a sbírají se jen zjara.

Gemmoterapie (z latinského gemma, pupen) je mladá větev bylinářství — do praxe ji v polovině 20. století uvedl belgický lékař Pol Henry. Vychází z myšlenky, že pupen a rašící výhonek obsahují celou rostlinu v zárodku: dělivé pletivo, zásobní látky i růstové regulátory, které v hotovém listu nebo kůře už nejsou.

Technicky je to macerát v trojici glycerol – líh – voda. Každá složka vytahuje něco jiného: líh pryskyřičné a aromatické látky, voda ty ve vodě rozpustné, glycerol slizy a cukerné složky, které by v čistém lihu vypadly. Proto se gemmo-tinktura nedá nahradit obyčejnou tinkturou z téže dřeviny.

Sbírá se krátce — od nalití pupenů do jejich rozvinutí je většinou jen pár týdnů na přelomu března a dubna. Kdo termín propásne, má rok čas.

Gemmo-tinktura obsahuje alkohol — zhruba třetinu objemu tvoří líh. Není vhodná v těhotenství a při kojení, pro děti a pro každého, kdo se alkoholu vyhýbá nebo bere léky, s nimiž se nesnáší; glycerol chuť zjemní, na obsahu lihu ale nic nemění.

Šťáva vylisovaná z čerstvé natě, listů nebo kořenů, bez vaření a bez konzervace. Musí se spotřebovat hned; obsahuje vše, co v rostlině bylo.

Čerstvá šťáva je nejméně upravená forma vůbec: rostlina se rozmělní a šťáva vymačká. Nic se nevaří, nic nesuší, takže se zachovají i látky, které teplo nebo sušení ničí — vitamin C, chlorofyl, enzymy, těkavé aroma. Cena za to je nulová trvanlivost.

V lidovém i bylinářském pojmosloví se „čerstvá šťáva“ liší od „šťávy“ v kuchyňském smyslu: tady jde o malé množství lisované z natě, listů či kořene, obvykle po lžičkách, ne o ovocný nápoj po sklenicích. Ovocnou šťávu najdete v samostatné formě.

Chybou je lisování rostliny, kterou jste bezpečně neurčili — u šťávy neexistuje záchranná brzda.

Hustý sladký přípravek: silný nálev nebo odvar zahuštěný cukrem či medem, případně květy a nať prosypané cukrem. Cukr konzervuje a zjemňuje chuť.

Sirup vzniká spojením vodního výluhu s velkým podílem cukru nebo medu. Cukr má dvě role: zjemňuje chuť hořkých a trpkých drog a ve vysoké koncentraci konzervuje, takže sirup vydrží o mnoho déle než samotný nálev. Je to tradiční forma pro děti a pro každého, komu čistý nálev nechutná.

Existují dva základní postupy. Buď připravíte silný nálev či odvar a ten s cukrem svaříte do husté konzistence, nebo — u aromatických květů a jarních výhonků — vrstvíte čerstvou rostlinu s cukrem a necháte ji několik týdnů pustit šťávu na slunci nebo v teple.

Zevní použití: plátno namočené v nálevu či odvaru, nebo rozdrcená čerstvá rostlina, přiložené na kůži. Teplé i studené, na 15–30 minut.

Obklad přenáší účinek rostliny na kůži a do tkáně pod ní. Základem je buď tekutina — nálev, odvar, naředěná tinktura — nasáklá v čistém plátně, nebo přímo rozmělněná čerstvá rostlina přiložená na místo a překrytá látkou (tomu se říká kašovitý obklad, kataplazma).

Obklad může být teplý, který prokrvuje a uvolňuje, nebo studený, který chladí a stahuje. Nikdy se nepřikládá na otevřenou ránu bez porady s lékařem a nenechává se na kůži přes noc. Chybou je nedostatečně určená rostlina u kašovitého obkladu: kůže reaguje na řadu rostlin puchýři, hlavně na slunci.

Bylina užívaná jako běžný nápoj, samostatně nebo v čajové směsi. Připravuje se jako nálev; slovo „čaj“ značí spíš účel — pití pro chuť a pohodu — než jiný postup.

„Bylinkový čaj“ je lidové označení pro každý horký nápoj z rostlin. Technicky jde skoro vždy o nálev (a u kořenových směsí o odvar), takže postup, poměry i doba louhování jsou stejné jako u nálevu. Rozdíl je v tom, jak se s nápojem zachází: čaj se pije pro chuť, teplo a pohodu, v běžném množství a bez ambice na cílenou přípravu.

V našich kartách rostlin proto „Čaj“ znamená: tahle bylina se hodí do každodenního pití nebo do čajových směsí. „Nálev“ pak popisuje tentýž výluh jako přípravu s konkrétnějším záměrem. Obě formy jsou v kartách uvedené záměrně zvlášť.

Tuková forma na kůži: rostlina vyluhovaná v oleji či sádle a ztužená včelím voskem. Drží na pokožce, působí dlouho a vydrží měsíce.

Mast je zevní přípravek na tukovém základu. Účinné látky rostliny přejdou do tuku — nejčastěji přes olejový macerát, případně přímo do rozehřátého sádla nebo kokosového oleje — a tuk se potom ztuží včelím voskem tak, aby se dal roztírat. Na kůži vytváří vrstvu, která nepouští látky hned a zároveň pokožku chrání.

Doma se dělají dva typy: mast z olejového macerátu a vosku (stálá, trvanlivá) a sádlová mast, kdy se čerstvá rostlina krátce prohřeje v sádle (starší postup, kratší trvanlivost, ale sádlo dobře přijímá látky z čerstvé natě).

Sušená rostlina rozemletá najemno. Užívá se v malém množství přímo, přimíchaná do jídla nebo jako náplň kapslí; rychle ztrácí aroma, proto se mele po troškách.

Prášek je nejjednodušší koncentrovaná forma: sušená droga rozemletá na jemnou moučku. Do těla se tak dostává celá rostlina včetně vlákniny a látek, které se do vody ani lihu nevylouhují. Používá se v malém množství — na špičku nože, do jídla, do kapslí, do medu — a zevně jako zásyp.

Slabinou je krátká trvanlivost aroma: rozemletá droga má obrovský povrch a silice i citlivé látky z ní vyprchají během týdnů. Proto se doma mele vždy jen malé množství a droga se skladuje celá.

Souhrnné označení koncentrovaného výtažku z rostliny — vodního, lihového, glycerinového nebo průmyslového. V praxi jde většinou o hotový výrobek se stanoveným obsahem látek, ne o domácí přípravu.

Extrakt je obecné slovo pro výtažek: z rostliny se rozpouštědlem vytáhnou látky a rozpouštědlo se úplně nebo zčásti odpaří. Tinktura, macerát i odvar jsou v tomto smyslu extrakty; když se ale v kartě rostliny mluví o „extraktu“ jako o formě, myslí se tím obvykle koncentrovaný, často standardizovaný výrobek — tekutý, hustý nebo suchý (prášek v kapslích, tabletách), u kterého výrobce udává obsah určité látky.

Takový extrakt se doma nepřipravuje; potřebuje odpařování, kontrolu obsahu a u některých rostlin i odstranění nežádoucích složek. Domácí obdobou je tinktura nebo glycerinový výluh, ty ale nemají známou sílu. Zásadní pravidlo: extrakt s několikanásobnou koncentrací se nedá zaměnit za nálev z téže rostliny, a dávkování se řídí údaji výrobce a odborníkem, ne kartou byliny.

Olejový macerát: rostlina vyluhovaná v rostlinném oleji, k použití na kůži nebo jako základ masti. U olejnin může jít i o olej lisovaný ze semen — to je jiná věc.

V bylinkářství „olej“ nejčastěji znamená olejový macerát: sušená nebo zavadlá rostlina se nechá týdny louhovat v rostlinném oleji, který přijme v tucích rozpustné látky — silice, pryskyřice, karotenoidy. Výsledek se používá na masáž a ošetření kůže a je základem pro mast.

U olejnin (len, konopí, pupalka, ořešák a další) označuje totéž slovo olej lisovaný ze semen — ten se doma připravuje jen s lisem, a jde o potravinu s vlastními pravidly (za studena lisovaný, chlazený, rychle žlukne). Obě věci mají v kartě stejný název, karta rostliny obvykle napovídá, o který jde.

Olejový macerát se nezaměňuje s esenciálním olejem: macerát je slabý, dá se použít na kůži přímo; esenciální olej je destilovaná silice, stokrát koncentrovanější.

Silice rostliny získaná destilací vodní parou — vysoce koncentrovaná, používá se po kapkách a vždy naředěná. Doma se nepřipravuje a vnitřně se neužívá.

Esenciální olej (silice) je těkavá aromatická složka rostliny oddělená destilací vodní parou, u citrusů lisováním kůry. Z desítek kilogramů rostliny vzniká pár desítek mililitrů, a podle toho se s ním zachází: dávkuje se po kapkách, do nosného oleje, do vody koupele jen s emulgátorem, do difuzéru. Doma ho bez destilační aparatury nezískáte; to, co se dá udělat doma, je olejový macerát — mnohonásobně slabší a jiná forma.

Bezpečnost je tu jednoduchá a nesmlouvavá: esenciální olej se laicky neužívá vnitřně, nenanáší se na kůži neředěný, nepatří do očí ani na sliznice, a u malých dětí, v těhotenství a u domácích zvířat (kočky zejména) se používá jen po poradě. Citrusové silice na kůži zvyšují citlivost na slunce.

Práškovaná droga nebo suchý extrakt v želatinové či rostlinné tobolce. Umožňuje přesné, odměřené množství bez chuti; většinou jde o hotový výrobek.

Kapsle je obal — želatinová nebo celulózová tobolka — naplněný práškem z rostliny nebo suchým extraktem. Vznikla pro drogy, které se pijí špatně (silně hořké, slizovité, s nepříjemnou vůní) a pro ty, u nichž záleží na stejnoměrném množství. Kapsle neobsahuje nic, co by rostlina neměla; jen mění způsob, jak se do těla dostane.

V kartách rostlin kapsle skoro vždy znamená hotový výrobek — doplněk stravy s uvedeným obsahem. Doma se dají prázdné tobolky naplnit vlastním práškem, ale bez znalosti síly drogy tím vzniká odměřený obal s neodměřeným obsahem. Množství vždy podle výrobce nebo odborníka, ne podle karty.

Registrovaný léčivý přípravek, který se z rostliny vyrábí mnohonásobným ředěním podle homeopatického lékopisu a vydává se v lékárně. Není to bylinná droga ani domácí přípravek. Údaj na kartě rostliny znamená jen to, že takový přípravek existuje — není to doporučení, aby čtenář rostlinu nebo cokoli z ní užíval.

Homeopatikum je průmyslově vyráběný léčivý přípravek. Vzniká z takzvané matečné tinktury — výluhu z čerstvé rostliny podle přesně předepsané monografie (Homeopatický lékopis HAB, Evropský lékopis) — která se pak ve stanovených krocích ředí a protřepává. Výsledné „potence“ (D6, C30 a podobně) obsahují výchozí látky řádově milionkrát až nekonečně méně než matečná tinktura; u vyšších potencí už v přípravku není prakticky žádná molekula původní rostliny.

Právě proto se homeopaticky zpracovávají i prudce jedovaté rostliny — u kterých konkrétně, uvádí průvodce na jejich vlastních kartách. Chip „Homeopatika“ na kartě takové rostliny znamená jediné: existuje z ní registrovaný homeopatický přípravek. Neznamená, že se z rostliny má cokoli připravovat doma, a už vůbec ne, že by nálev, odvar nebo tinktura z ní byly „slabší verzí“ téhož. Bylinná tinktura a homeopatická potence jsou dvě nesouvisející věci s nesouvisejícím obsahem.

V Česku jsou homeopatika léčivé přípravky podle zákona o léčivech. Většina z nich je registrována zjednodušeným postupem, u kterého zákon uvedení léčebné indikace vylučuje; vydávají se v lékárnách. Jejich účinnost nad rámec placeba není vědecky doložena. Průvodce je uvádí jen jako doloženou skutečnost, že z dané rostliny takový přípravek existuje — nedoporučuje jejich užití a neuvádí, na co by se měly užívat.

Šetrné odstranění vody z čerstvé rostliny, aby vydržela do dalšího sběru. Většina ostatních forem začíná právě tady — a špatně usušená droga už se nespraví.

Sušení je nejstarší způsob, jak si rostlinu uchovat. Odstraněním vody se zastaví enzymy i plísně; droga pak drží účinné látky měsíce, u kořenů a kůry i roky. Naopak nedosušená bylina ve sklenici zapaří a během týdne zplesniví.

Klíčové jsou tři věci: stín, průvan a nízká teplota. Slunce rozkládá barviva i silice — usušená kopřiva má být tmavě zelená, ne šedohnědá; heřmánek má vonět, ne jen šustit. Co ztratilo barvu a vůni, ztratilo i obsah.

Suší se hned po sběru. Bylina nasbíraná ráno a nechaná do večera v igelitce se začíná zapařovat dřív, než se k ní dostanete.

Listy usušené ve stínu a průvanu, uchované celé a drobené až před použitím. Základ pro nálev, koření i směsi; drží asi rok.

Sušení je nejstarší způsob konzervace rostlin: z listu odejde voda a s ní i podmínky pro plíseň a kvašení, obsah zůstane. U listů záleží na rychlosti a šetrnosti — sušit rychle, ale bez slunce a bez velkého tepla, aby si list udržel barvu i silice. Zelený, voňavý sušený list je v pořádku; zhnědlý a bez vůně už dal, co mohl.

Sušené listy se používají na nálev, do čajových směsí, jako koření a k mletí na prášek. Skladují se celé, protože drcení urychluje ztrátu aroma.

Plody sušené teplem, dokud nejsou kožovité a nelepí. Používají se na odvar, do směsí, kompotu i k jídlu; vydrží rok, pokud jsou opravdu suché.

Plody obsahují víc vody a cukru než listy, a proto se suší pomaleji a při vyšší teplotě. Cílem je stav, kdy plod je kožovitý, ohebný, ale při stisku nepouští šťávu a plody se v hrsti nelepí. Nedosušené plody kvasí a plesniví jako první ze všech drog.

Sušené plody se používají na odvar (tvrdé plody s peckou nebo slupkou), do čajových směsí, k jídlu jako sušené ovoce nebo do kompotu a pečiva. U některých druhů jsou syrové plody nestravitelné nebo mírně škodlivé a jedí se až tepelně upravené — řiďte se kartou rostliny.

Působení vůně rostliny vdechováním — esenciální olej v difuzéru či aromalampě, sušené byliny v polštářku nebo inhalace. Vždy krátce, v odvětrané místnosti a bez přímého kontaktu s kůží.

Aromaterapie znamená použití vůně rostliny: silice se odpařuje do vzduchu a vdechuje. Nejčastěji se používá esenciální olej v ultrazvukovém difuzéru nebo aromalampě, jednodušeji kapka na kapesník či vonný kámen, staročesky sušené byliny v polštářku nebo v misce na topení. Vůně působí rychle a pomíjivě, což je právě to, co se od ní čeká: prostor, nálada, dech.

Platí stejná pravidla jako pro esenciální oleje: krátké dávky, ne celodenní provoz, možnost větrat, opatrnost u malých dětí, těhotných, astmatiků a zvířat v místnosti. Aromaterapie nenahrazuje žádné vnitřní užití a kontakt silice s kůží tu není účelem.

Silný nálev nebo odvar přidaný do vody koupele, případně esenciální olej zamíchaný do soli či smetany. Celková koupel 15–20 minut při teplotě těla, nebo koupel rukou a nohou.

Bylinná koupel spojuje teplo vody s látkami z rostliny, které působí na kůži, a s vůní, která se z teplé vody uvolňuje. Základem je vždy zvlášť připravený silný výluh — bylina nasypaná rovnou do vany nic nevylouhuje a ucpe odtok. Druhá možnost je esenciální olej, ale jen s emulgátorem (sůl, med, smetana, nosný olej), jinak zůstane nerozpuštěný na hladině a dráždí kůži.

Kromě celkové koupele se dělají koupele částečné: nohou, rukou nebo sedací. Mají stejný postup, potřebují menší množství drogy a snáší se lépe než celková koupel, zejména pro starší lidi a pro každého se slabším srdcem, který by v horké vaně neměl ležet dlouho. Chybou je příliš horká voda a příliš dlouhá koupel, zejména u lidí s vysokým tlakem nebo srdečními obtížemi a v těhotenství.

Květy sušené rychle ve stínu, v tenké vrstvě, aby si udržely barvu a vůni. Nejcitlivější droga: na nálev, do směsí a polštářků; vydrží do příští sezóny.

Květ je nejjemnější část rostliny a při sušení se s ním zachází podle toho. Musí uschnout rychle — do několika dní — ale bez slunce a bez tepla nad 35 °C, jinak zhnědne a ztratí vůni. Dobře usušený květ má skoro původní barvu, voní a při dotyku šustí; zhnědlý, zapařený nebo bez vůně je jen sláma.

Sušené květy se používají hlavně na nálev a do čajových směsí, dále do koupelí, polštářků a k ozdobě. Sbírají se čerstvě rozkvetlé, ne odkvétající, a bez stopek, které schnou déle a obsahují málo.

Koncentrovaný aromatický výtažek z rostliny, používaný po kapkách pro vůni a chuť (růžová, vanilková, skořicová esence). Slovo se přitom užívá i pro květové esence bez chuti a vůně — v každém případě jde o pár kapek, ne o nápoj.

„Esence“ je v češtině slovo s víc významy. V kuchyni a voňavkářství znamená koncentrovaný aromatický výtažek — lihový nebo olejový — používaný po kapkách pro vůni a chuť: růžová esence, vanilková esence, skořicová esence. Vzniká destilací nebo maceraci v lihu, obchodně jde často o směs silice s lihem či glycerinem. Doma nejblíž stojí lihová macerace aromatické části rostliny, tedy tinktura pro chuť a vůni, ne pro účinek.

Vedle toho existují „květové esence“ (Bachovy a podobné) — vodní přípravky s minimálním obsahem rostlinné látky, uchovávané v lihu, používané po kapkách. Nemají chuť ani vůni a nejsou to výluhy v bylinářském smyslu. Kde karta rostliny uvádí esenci, rozhodne kontext rostliny, o který význam jde; v obou případech je to forma, kterou se dávkuje po kapkách a která nenahrazuje nálev nebo tinkturu.

Chybou je záměna kuchyňské esence za tinkturu — esence je o chuť a vůni, dávkování se u ní nesleduje jako u léčivé rostliny. Chybou je i používání „esence“ s esenciálním olejem vnitřně jinak než po kapkách do jídla.

Vdechování páry nad horkou vodou s bylinou nebo pár kapkami esenciálního oleje, s ručníkem přes hlavu, 5–10 minut. Horká, ne vroucí voda, zavřené oči.

Parní inhalace přivádí silice rostliny s teplou vlhkou párou k dýchacím cestám. Je to jednoduchý postup: mísa horké vody, hrst byliny nebo pár kapek silice, ručník přes hlavu a mísu, klidné dýchání nosem a ústy. Pár minut stačí; páry a silice působí okamžitě a delší inhalace už jen zahřívá.

Nejčastější chybou je vroucí voda — opaření obličeje a dýchacích cest je zbytečné riziko. Voda má být horká, kolem 60–70 °C, tedy chvíli po varu. U malých dětí se parní inhalace nedělá (nebezpečí opaření), u astmatiků a při horečce jen po poradě.

Čerstvé mladé listy, výhonky nebo květy syrové v salátu. Sbírají se z čistého místa, dobře se proplachují a hořké druhy se přidávají jen po troškách.

Salát je nejpřímější způsob, jak rostlinu jíst: syrovou, čerstvou, bez úpravy. Hodí se mladé jarní listy a výhonky, dokud nejsou tuhé a hořké, a jedlé květy jako ozdoba a chuť. Většina planých rostlin je v salátu výraznější než salátové odrůdy — hořká, kořeněná, kyselá — a proto se míchají s jemnou zeleninou, ne jedí samostatně.

U planých druhů platí dvě pravidla navíc: bezpečné určení (v salátu není záchrana) a čisté stanoviště daleko od silnic, hnojených polí a míst, kde venčí psi.

Rostlina upravená varem jako zelenina — krátce spařená, podušená nebo uvařená doměkka. U řady druhů to není jen kuchyňská úprava, ale podmínka jedlosti.

Var mění rostlinu dvakrát: změkčí vlákninu, takže je stravitelná, a rozloží část látek, které syrovou rostlinu dělají nepoživatelnou nebo nebezpečnou. Kopřiva přestane žahat, šťovík a merlík ztratí část kyseliny šťavelové, luštěniny lektiny, mnohé jedlé houby látky, které syrové způsobují potíže.

Zároveň se varem ztrácí to, co se rozpouští ve vodě: vitamin C, část minerálů a aromatických látek. Proto se u zeleninových natí vaří krátce a voda se spíš použije než vylije — v polévce nebo jako základ omáčky.

U hub platí zvláštní pravidlo: syrové se nejedí prakticky žádné, a to ani ty nejběžnější. Dostatečně dlouhý var není otázka chuti, ale bezpečnosti. U jedovatých druhů nepomůže ani dlouhý var a u hub neplatí žádné domácí pravidlo — rozhoduje bezpečné určení druhu.

Rostlina vařená v polévce — mladé listy a nať přidané nakonec, kořeny a tvrdší části od začátku varu. Nejmírnější způsob, jak jíst i hořčejší nebo dráždivé druhy.

Vařením v polévce se z rostliny stává zelenina: tepelná úprava zjemní hořkost, zničí dráždivé látky, které některé druhy mají syrové (žahavé chloupky kopřivy jsou příklad), a uvolní chuť do vývaru. Polévka je tradiční jarní způsob, jak vyžít první zelenou nať, a zimní způsob pro kořeny.

Jemné listy se přidávají do polévky až posledních pár minut — dlouhé vaření je rozvaří a zbaví barvy; kořeny, hlízy a tuhé stonky naopak potřebují celý čas varu.

Sušená nebo čerstvá rostlina používaná v malém množství pro chuť a vůni jídla — semena, listy, kůra, kořen. Celé koření se mele až před použitím.

Koření je rostlina užívaná pro chuť a vůni, v množství špetky až lžičky na pokrm. Většina koření jsou sušené semena, plody, kůra, kořeny nebo listy silně aromatických rostlin; některé (nať bylinek) se používají i čerstvé. Na kartách rostlin tato forma znamená: běžná, kuchyňsky ověřená rostlina, jejíž množství v jídle si ohlídá chuť.

Z hlediska přípravy platí jediná zásada: aroma je v silicích, a silice těkají. Koření se proto skladuje celé, mele se těsně před použitím a do jídla se přidává ve správné chvíli — semena a kůra na začátku, aby stihly uvolnit chuť, listové bylinky na konci, aby ji neztratily.

Ovocná nebo zeleninová šťáva lisovaná z plodů, k pití po sklenicích, čerstvá nebo pasterovaná do zásoby. Liší se od „čerstvé šťávy“ z natě, která se užívá po lžičkách.

Šťáva v kuchyňském smyslu je nápoj vylisovaný z plodů — jablek, bezinek, rakytníku, granátových jablek, hroznů — a pije se v běžném množství jako ovocná šťáva. Připravuje se odšťavňovačem, lisem nebo vařením a scezením (u malých bobulí s peckami), a buď se vypije čerstvá, nebo se pasteruje do lahví.

Od „čerstvé šťávy“ v bylinářském smyslu se liší účelem i množstvím: tam jde o malé dávky lisované z natě nebo kořene, tady o nápoj. U některých plodů je rozdíl i bezpečnostní — syrová šťáva z nich může být nestravitelná a je nutné ji převařit; řiďte se kartou rostliny.

Zralé plody jedené přímo, syrové, bez úpravy — ovoce v původním smyslu. Sbírají se plně zralé a jedí se jen u druhů, které karta uvádí jako jedlé syrové.

Nejjednodušší forma ze všech: utrhnout a sníst. Platí pro plody, které jsou plně zralé a u nichž je syrová konzumace bezpečná — ovocné stromy a keře, lesní plody, planá jablka a hrušky. Chuť planých plodů bývá kyselejší, trpčí nebo menší než u pěstovaných odrůd; některé (kdoule, mišpule, trnky) potřebují přemrznout nebo přezrát, aby byly vůbec jedlé.

Pozor na druhy, jejichž plody jsou jedlé jen zralé nebo jen po tepelné úpravě; nezralé nebo syrové plody mohou být nestravitelné a u některých rostlin jedovaté. Karta rostliny to uvádí — a když neuvádí, plod se nejí. Pozor také na nejistotu při určení: plody různých keřů si jsou podobné a některé záměny jsou nebezpečné.

Plody zavařené v cukerném nálevu ve sklenicích. Konzervuje teplo a uzavření, ne cukr — proto může být i málo sladký; vydrží rok.

Kompot jsou plody v cukerném nálevu, tepelně zavařené ve sklenicích. Na rozdíl od džemu se plody nerozvaří a cukr tu není konzervant, ale chuť; trvanlivost zajišťuje sterilace teplem a vzduchotěsné víčko. Kompot tak může být sladký hodně nebo málo, podle chuti.

Hodí se pro pevné, dužnaté plody: jádroviny, peckoviny, bobule s pevnou slupkou, ale i plody, které se syrové nejí a vařením se stanou jedlými. Tvrdé plody se před zavařením krátce povaří nebo blanšírují.

Plody svařené s cukrem do husté, roztíratelné hmoty s kousky ovoce. Cukr a pektin konzervují; v uzavřené sklenici vydrží rok.

Džem vzniká svařením plodů s cukrem, dokud hmota nezhoustne a nezačne rosolovatět. Konzervuje vysoký podíl cukru spolu s pektinem a kyselinou z plodů; plody v džemu zůstávají alespoň zčásti v kouscích. Je to hlavní způsob, jak zpracovat velkou úrodu drobných plodů.

V běžné české mluvě se „džem“ a „marmeláda“ zaměňují, ale rozdíl se dá držet: džem obsahuje kousky nebo celé plody, marmeláda je hladká, rozvařená nebo propasírovaná hmota bez kousků (a podle unijního názvosloví smí být „marmeláda“ v obchodě jen z citrusů). Obě formy vedeme v kartách zvlášť podle toho, jak se s daným plodem obvykle nakládá.

Hladká, rozvařená a propasírovaná ovocná hmota svařená s cukrem, bez kousků plodů. V české kuchyni se slovo často užívá i pro džem; my ho držíme pro hladkou verzi.

Marmeláda je ovoce svařené s cukrem do hladké, rozvařené hmoty — bez kousků, často propasírované přes síto, aby se odstranily slupky a semínka. Postup je stejný jako u džemu; liší se jen tím, že se plody nejdřív rozvaří a přepasírují, a pak se svaří s cukrem. Právě proto se hodí pro plody se semínky nebo tuhou slupkou (šípky, jeřabiny, kdoule, rybíz, angrešt) a pro ty, jejichž slupka je nejedlá.

V běžné mluvě se slovo užívá i pro džem; v obchodě smí být podle unijního názvosloví „marmeláda“ jen z citrusů, což s domácím pojmenováním nemá nic společného. Na kartách rostlin držíme rozlišení: marmeláda = hladká, džem = s kousky.

Sušená semena, plody, hlízy nebo kaštany rozemleté najemno; používá se do pečiva a kaší, obvykle smíchaná s běžnou moukou. Bezlepkové mouky se skladují krátce.

Mouka je jemně rozemletý škrobnatý nebo bílkovinný materiál — semena, obilky, luštěniny, sušené plody či hlízy. U planých a méně obvyklých rostlin (kaštany, žaludy, pohanka, slzovka, lněné semínko) jde vždy o mouku bez lepku, která sama nepeče: přidává se k pšeničné nebo žitné mouce v podílu zhruba čtvrtiny až třetiny, nebo se používá do kaší, placek a zahušťování.

Některé suroviny se před mletím musí zbavit hořkých nebo dráždivých látek loužením ve vodě (žaludy jsou klasický příklad); jiné (olejnatá semena) po namletí rychle žluknou a melou se po malých dávkách.

Zralá semena používaná celá nebo drcená — jako koření, potravina, ke klíčení nebo k lisování oleje. Sbírají se plně zralá, dosuší se a skladují celá.

Semena jsou nejtrvanlivější a nejkoncentrovanější část rostliny: obsahují olej, bílkoviny, škrob a u aromatických druhů silice. Používají se celá i drcená do jídla, jako koření, k naklíčení, k lisování oleje nebo k namletí na mouku. Na kartách rostlin tato forma znamená, že se u dané rostliny běžně využívá právě semeno.

Sbírají se plně zralá — u mnoha rostlin těsně před tím, než se tobolky nebo okolíky samy otevřou — a musí být dokonale suchá, jinak plesniví. Skladují se celá; rozemletá nebo rozdrcená semena rychle ztrácejí aroma a olejnatá žluknou. Chybou je sběr semen bez jistoty v určení: semena okoličnatých rostlin si jsou podobná a mezi nimi jsou jedovaté druhy.

Buď ovocné víno zkvašené z plodů, nebo bylinné (aromatizované) víno, v němž se rostlina několik dní až týdnů macerovala. Obsahuje alkohol.

Slovo víno se u rostlin vyskytuje ve dvou významech. Ovocné víno je nápoj zkvašený z plodů (réva, rybíz, moruše, jablka) — vyžaduje kvasnou nádobu, kvasinky, cukr a týdny až měsíce času. Bylinné neboli aromatizované víno je hotové hroznové víno, ve kterém se několik dní až týdnů macerovala rostlina; je to tradiční mírná obdoba tinktury, kde alkohol vína (11–14 %) vytáhne část látek a chuť.

Obě formy obsahují alkohol, se všemi důsledky: nejsou pro děti, těhotné a kojící, ani pro nikoho, komu alkohol nesvědčí nebo kdo užívá léky, s nimiž se nesnáší. Bylinné víno je navíc slabší konzervant než líh a vydrží kratší dobu.

Ztuhlá míza jehličnanů a některých stromů, sbíraná z poranění kůry. Používá se jako kadidlo, k výrobě mastí a tinktur; sama o sobě je materiál, ne hotový přípravek.

Pryskyřice je lepkavá, na vzduchu tuhnoucí hmota, kterou stromy vylučují k zacelení poranění kůry — u smrku, borovice, jedle a modřínu doma, u kadidlovníku, myrhovníku a lentišku ve Středomoří a na Blízkém východě. Obsahuje silice a pryskyřičné kyseliny, ve vodě je nerozpustná, dobře se rozpouští v lihu a v teplém tuku.

Sbírá se z už existujících poranění a výronů; strom se kvůli pryskyřici nenařezává. Domácí použití: zapálená nebo na uhlík položená jako kadidlo (vůně), rozpuštěná v lihu na tinkturu, nebo rozpuštěná v teplém oleji či sádle jako složka masti. Tvrdá pryskyřice se před dalším zpracováním čistí od kůry a zamrazí, aby se dala nadrtit. Neředěná pryskyřice na kůži u citlivých lidí dráždí a lepí.

Rostlina využívaná jako dřevo: na nábytek, stavbu, topení či uzení. Není to příprava k užití, jen materiálová hodnota stromu — zpravidla vedle kůry, pryskyřice nebo plodů, které se z něj skutečně užívají.

U několika stromů uvádí karta jako formu užití prostě dřevo. Nejde o přípravek ani o užití v bylinářském smyslu: dřevo je materiál — stavební, nábytkářský, palivové dříví, štěpky na uzení, u některých druhů surovina pro dehet nebo pryskyřici. Z pohledu člověka, který se zajímá o rostlinu jako o bylinu, má takový strom cenu v jiných částech: v kůře, jehličí, pupenech, pryskyřici nebo plodech, a ty mají v kartě svou vlastní formu.

Bylinářsky se dřevo používá jen výjimečně, a to jako droga na odvar (tvrdá, dlouho vařená) nebo jako zdroj silice destilací (cedr, borovice). V obou případech pak platí postup té formy, ne tento záznam.