Průvodce rostlinVzdělávání

Formy užití

Nálev, odvar, tinktura, sirup nebo mast — každá forma vytahuje z rostliny něco jiného a každá se připravuje jinak. Tady najdete obecný postup, poměry, časy i místa, kde se nejčastěji chybuje. Co se u které rostliny opravdu používá, najdete na její kartě.

Jednotlivé formy užití

Nálev

Nálev (infuze) je nejjednodušší forma, jakou se z rostliny dostávají účinné a chuťové látky: rozdrobenou bylinu zalijete horkou vodou, přikryjete a necháte louhovat. Voda vytáhne ve vodě rozpustné látky — hořčiny, třísloviny, flavonoidy, sliz, minerály — a teplo zároveň uvolní část silic, které by se dlouhým varem ztratily.

Hodí se všude tam, kde je droga jemná a její obsah citlivý na teplo. Právě proto se nálev nevaří: krátké působení horké vody stačí a chrání aroma. Pro tvrdé části (kořeny, kůru, semena) je naopak lepší odvar.

Vhodné části rostlin

Listy, květy, nať, jemné semínkové drogy (rozdrcené) a všechno, co obsahuje silice — pro ty se nálev připravuje pod pokličkou, aby aroma nezmizelo s párou.

Základní parametry

Poměr
Obvykle 1–2 čajové lžičky sušené drogy (u čerstvé natě zhruba dvojnásobek) na 250 ml vody, tedy na jeden větší šálek.
Teplota vody
Právě uvařená voda (kolem 95 °C) pro nať a listy; pro květy a aromatické byliny voda krátce po varu, zhruba 80–90 °C.
Doba louhování
5–15 minut. Kratší louhování dá lehčí, aromatičtější nápoj; delší vytáhne víc tříslovin a hořčin, chuť ztvrdne.
Přikrytí
Vždy, pokud droga obsahuje silice (máta, meduňka, heřmánek, tymián…). U čistě tříslovinných a slizových drog na přikrytí tolik nezáleží.

Postup

  1. Bylinu rozdrobte nebo lehce rozdrťte, ať má voda k čemu přistoupit; celé lístky pouštějí méně.
  2. Nasypte ji do šálku nebo konvičky a zalijte právě uvařenou vodou. U květů a silicových drog nechte vodu chvíli po varu stát, aby nebyla úplně vroucí.
  3. Ihned přikryjte talířkem nebo pokličkou. Kapky, které se srazí na pokličce, obsahují silice — vraťte je zpátky do šálku.
  4. Nechte louhovat 5–15 minut podle drogy: jemné květy kratčeji, tvrdší nať déle.
  5. Sceďte přes sítko nebo plátno a pijte teplé, případně nechte vychladnout na obklad či kloktání.

Uchovávání

Nálev je čerstvý nápoj: nejlépe ho vypít týž den, v lednici v zakryté nádobě vydrží nejvýš 24 hodin. Nálev bez konzervace kvasí a kalí se — nepřipravujte zásobu na víc dní.

Nejčastější chyby

  • Vaření místo louhování: silice vyprchají a jemné látky se rozloží — z aromatické byliny zbude hořká voda.
  • Nezakrytý šálek: totéž, jen pomaleji; pára odnáší přesně to, kvůli čemu se bylina sbírala.
  • Přelouhování „aby to bylo silnější“: víc tříslovin, hořká chuť, a u některých drog i podráždění žaludku. Síla se řídí množstvím drogy, ne časem.
  • Celé, nerozdrobené listy nebo neroztlučená semínka — voda k obsahu nepronikne.
  • Studený nálev z lednice ohřátý v mikrovlnce: druhý den je to už jiný nápoj, spíš ho vylijte.
Odvar

Odvar (dekokt) je vodní výluh získaný varem. Zatímco nálev jen zalijete horkou vodou, odvar se s vodou vaří — a to je celý rozdíl. Var je potřeba tam, kde je droga tvrdá a hustá: kořen, kůra, dřevo, oddenek, tvrdá semena nebo sušené plody, do kterých se horká voda za pár minut nedostane.

Daní za var je ztráta těkavých silic a rozklad látek citlivých na teplo. Proto se odvar nedělá z květů ani z aromatické natě — z těch by zbyla jen hořká, prázdná tekutina. Pokud droga obsahuje jak tvrdou, tak jemnou část, vaří se zvlášť: tvrdou uvařit, jemnou do hotového odvaru jen zalouhovat.

Vhodné části rostlin

Kořeny a oddenky, kůra, dřevo, tvrdé plody a semena, houby, houževnaté sušené listy s vysokým obsahem tříslovin.

Základní parametry

Poměr
Zpravidla 1–2 čajové lžičky rozdrcené sušené drogy na 250 ml vody. Tvrdé drogy během varu vodu pijí, proto se často vaří o něco víc vody.
Délka varu
10–20 minut mírného varu. Nakrájené kořeny a kůra 15–20 minut, rozdrcená semena a plody kratčeji, zhruba 5–10 minut.
Namáčení
U kořenů, kůry a dřeva vždy; u semen a plodů stačí je rozdrtit. Namočená droga uvolní víc a nemusí se vařit tak dlouho.
Nádoba
Nerez, smalt nebo sklo. Hliník a měď reagují s tříslovinami a kyselinami, odvar potom mění barvu i chuť.

Postup

  1. Drogu nadrobno nakrájejte nebo v hmoždíři rozdrťte. Čím menší kousky, tím kratší var stačí.
  2. Velmi tvrdé části (kořeny, kůru, dřevo) předem namočte ve studené vodě — několik hodin až přes noc. Namáčení změkčí pletiva a část látek se uvolní už za studena.
  3. Ve stejné vodě, ve které se droga máčela, ji přiveďte k varu a dál vařte jen mírně, na malém ohni, pod pokličkou.
  4. Po dokončení varu nechte ještě 10 minut stát pod pokličkou a pak sceďte přes sítko nebo plátno.
  5. Pokud se hodně vody vyvařilo, dolijte na původní objem — jinak bude odvar silnější, než jste chtěli.

Uchovávání

Jako nálev: nejlépe spotřebovat týž den, v lednici v zakryté nádobě nejvýš 24 hodin. Odvary z kořenů a slizových drog zkysnou rychleji než čajové nálevy.

Nejčastější chyby

  • Odvar z květů nebo aromatické natě — var zničí přesně to, co bylo cenné. Pro tyhle části patří nálev.
  • Prudký var bez pokličky: tekutina se vyvaří a zbylé látky zhoustnou do nechtěné síly.
  • Vynechání namáčení u kořenů a kůry: pak je potřeba vařit dlouho a stejně se vytáhne méně.
  • Celé, nerozdrcené kořeny nebo plody — voda pronikne jen povrchem.
  • Hliníkový nebo měděný hrnec.
Tinktura

Tinktura je lihový výluh: rozdrobená rostlina se na týdny naloží do alkoholu, který z ní vytáhne jak vodorozpustné, tak v tucích a lihu rozpustné látky — pryskyřice, silice, alkaloidy, mnohé hořčiny. Výsledek je koncentrovaný, trvanlivý a užívá se v malých dávkách, typicky po kapkách rozpuštěných ve vodě.

Alkohol zároveň konzervuje. Tinktura tak zůstává stabilní roky, zatímco nálev vydrží den. Právě to je důvod, proč se tinktury dělají hlavně z rostlin, které rostou krátce nebo daleko, a z částí, které voda dobře nevylouhuje.

Tinktura obsahuje alkohol. Není vhodná v těhotenství a při kojení, pro děti a pro každého, kdo se alkoholu vyhýbá nebo bere léky, s nimiž se nesnáší. Konkrétní rostlinu a dávku vždy řešte podle její karty a s odborníkem.

Vhodné části rostlin

Prakticky všechny části: čerstvá i sušená nať, listy, květy, kořeny, kůra, semena, pryskyřice. Volba lihu se řídí tím, co se má z drogy dostat — jemné vodorozpustné látky vyžadují slabší líh, pryskyřice a silice silnější.

Základní parametry

Poměr rostliny a lihu
Sušená droga zhruba 1 : 5 (například 100 g na 500 ml lihu), čerstvá kolem 1 : 2 až 1 : 3, protože obsahuje vlastní vodu, která líh naředí.
Koncentrace alkoholu
Nejčastěji 40–45 % (kvalitní vodka nebo naředěný líh) pro listy, květy a nať. Pryskyřice, kůra, kořeny a silicové drogy vyžadují 60–70 %. Čistý líh se nepoužívá — nevytáhne vodorozpustné látky.
Doba macerace
2–6 týdnů. Jemná nať a květy 2–3 týdny, kořeny, kůra a pryskyřice 4–6 týdnů. Delší louhování už mnoho nepřidá.
Filtrování
Nejprve přes hrubé sítko a plátno s vymačkáním, potom případně ještě přes kávový filtr, aby byla tinktura čirá a v lahvičce se neusazoval kal.

Postup

  1. Rostlinu rozdrobte nebo nakrájejte nadrobno; kořeny a kůru nastrouhejte nebo rozdrťte. Čerstvou nať nechte pár hodin zavadnout, aby v ní nebylo tolik vody.
  2. Naplňte čistou sklenici drogou (čerstvou zhruba do dvou třetin, sušenou do třetiny až poloviny) a zalijte lihem tak, aby byla celá ponořená. Co vyčnívá, plesniví.
  3. Uzavřete, popište datem a názvem rostliny a uložte na tmavé místo při pokojové teplotě.
  4. Denně nebo obden protřepejte. Macerace trvá 2–6 týdnů.
  5. Přeceďte přes plátno nebo kávový filtr a drogu důkladně vymačkejte — v ní je nejsilnější podíl výluhu.
  6. Přelijte do tmavé lahvičky s kapátkem, opět popište.

Uchovávání

V tmavé, dobře uzavřené lahvičce při pokojové teplotě, mimo světlo. Správně připravená tinktura vydrží 2–5 let, často i déle; lihový obsah pod 25 % (ředěné tinktury) je méně stálý.

Nejčastější chyby

  • Nedostatek lihu — droga vyčnívá nad hladinu, chytne plíseň a celá dávka je k vyhození.
  • Čerstvá rostlina ve slabém lihu: vlastní voda rostliny stáhne koncentraci pod hranici, kde ještě konzervuje.
  • Sklenice na okně: světlo a teplo tinkturu kazí a barvu mění. Tma, ne slunce.
  • Vynechání štítku s datem a názvem — po měsíci se hnědé tinktury od sebe nepoznají.
  • Zaměňování tinktury s nálevem: koncentrace je nesrovnatelná, dávkuje se po kapkách, ne po šálcích.
Gemmo-tinktura

Gemmoterapie (z latinského gemma, pupen) je mladá větev bylinářství — do praxe ji v polovině 20. století uvedl belgický lékař Pol Henry. Vychází z myšlenky, že pupen a rašící výhonek obsahují celou rostlinu v zárodku: dělivé pletivo, zásobní látky i růstové regulátory, které v hotovém listu nebo kůře už nejsou.

Technicky je to macerát v trojici glycerol – líh – voda. Každá složka vytahuje něco jiného: líh pryskyřičné a aromatické látky, voda ty ve vodě rozpustné, glycerol slizy a cukerné složky, které by v čistém lihu vypadly. Proto se gemmo-tinktura nedá nahradit obyčejnou tinkturou z téže dřeviny.

Sbírá se krátce — od nalití pupenů do jejich rozvinutí je většinou jen pár týdnů na přelomu března a dubna. Kdo termín propásne, má rok čas.

Vhodné části rostlin

Pupeny, mladé rašící výhonky a vrcholky, u některých druhů i mladé kořínky nebo jehnědy. Vždy čerstvé pletivo, které ještě roste — nikdy sušená droga a nikdy plně rozvinutý list.

Základní parametry

Poměr
Zhruba 1 : 20 — na 20 g čerstvých pupenů asi 400 ml rozpouštědla. Čerstvé pletivo má vlastní vodu, proto se počítá jinak než u sušené drogy.
Rozpouštědlo
Stejný díl potravinářského rostlinného glycerolu, lihu 96 % a převařené vychladlé vody — tedy po třetině z celkového objemu.
Doba macerace
21 dní v temnu při pokojové teplotě, s denním protřepáním.
Doba sběru
Konec března až první polovina dubna, podle nadmořské výšky a druhu. Rozhoduje stav pupenu, ne datum v kalendáři.

Postup

  1. Sbírejte na konci března a v první polovině dubna, jakmile se pupeny nalijí a zalepí pryskyřicí, ale ještě než se rozvinou v list.
  2. Berte šetrně z několika zdravých jedinců mimo silnice a postřiky; nikdy neobírejte koncové pupeny jedné větve dohola.
  3. Pupeny neomývejte a nesušte — jen je zbavte úlomků kůry a hmyzu, nakrájejte nebo naklepte v hmoždíři a ihned vsypte do sklenice.
  4. Glycerol, líh a vodu smíchejte ve stejném dílu, zalijte pupeny tak, aby byly zcela ponořené, a uzavřete.
  5. Nechte 21 dní macerovat v temnu při pokojové teplotě a každý den protřepejte.
  6. Přeceďte přes plátno, zbytek vylisujte, nechte dva dny usadit a přefiltrujte přes kávový filtr.
  7. Stočte do tmavé lahvičky s kapátkem a popište druhem a datem sběru.

Uchovávání

V tmavé lahvičce v temnu vydrží 3–5 let. Glycerol je zároveň konzervant, takže gemmo-tinktura je trvanlivější než vodné výluhy; zákal nebo kvasničná vůně ale znamenají, že se do sklenice dostala voda navíc nebo nebyly pupeny ponořené.

Nejčastější chyby

  • Sušené pupeny: vysušením se ztrácí přesně to, kvůli čemu se gemmoterapie dělá. Zpracovává se jen čerstvé pletivo.
  • Pozdní sběr: rozvinutý list už není pupen a výluh z něj je běžná tinktura, ne gemmo-tinktura.
  • Vynechání glycerolu nebo vody „pro jednoduchost“ — každá složka vytahuje jinou skupinu látek, samotný líh polovinu z nich nechá v pupenech.
  • Pupeny nad hladinou: co vyčnívá, plesniví a zkazí celou sklenici.
  • Obrání jedné dřeviny dohola. Pupeny jsou její celoroční přírůstek, ne nadbytek.
Čerstvá šťáva

Čerstvá šťáva je nejméně upravená forma vůbec: rostlina se rozmělní a šťáva vymačká. Nic se nevaří, nic nesuší, takže se zachovají i látky, které teplo nebo sušení ničí — vitamin C, chlorofyl, enzymy, těkavé aroma. Cena za to je nulová trvanlivost.

V lidovém i bylinářském pojmosloví se „čerstvá šťáva“ liší od „šťávy“ v kuchyňském smyslu: tady jde o malé množství lisované z natě, listů či kořene, obvykle po lžičkách, ne o ovocný nápoj po sklenicích. Ovocnou šťávu najdete v samostatné formě.

Vhodné části rostlin

Šťavnatá čerstvá nať a listy, čerstvé kořeny a hlízy, dužnaté plody. Ze suché drogy šťávu nevylisujete.

Postup

  1. Sbírejte na čistém místě, nejlépe ráno; rostlinu důkladně propláchněte a nechte okapat.
  2. Rozmělněte — v hmoždíři, mixéru s trochou vody, nebo nasekejte a promněte v rukou. Tvrdé kořeny nastrouhejte.
  3. Vymačkejte přes čisté plátno nebo v lisu na šťávu (pomaloběžný odšťavňovač zvládne i nať).
  4. Užijte ihned, nejpozději během dne. Chuť bývá výrazná až trpká; šťáva se často ředí vodou.

Uchovávání

Prakticky žádné. V lednici v uzavřené sklenici nejvýš do druhého dne, poté se šťáva kalí, kvasí a ztrácí barvu. Na delší dobu lze zamrazit v malých porcích (například ve formě na led) — po rozmrazení už ale není „čerstvá“ v plném smyslu.

Nejčastější chyby

  • Sběr u silnic nebo na hnojených plochách — čerstvá šťáva neprošla žádnou úpravou, vše z prostředí je v ní.
  • Nedostatečné propláchnutí; hmyz a zemina jdou přímo do sklenice.
  • Lisování rostliny, kterou jste bezpečně neurčili. U šťávy neexistuje záchranná brzda.
  • Skladování na víc dní — šťáva zkvasí dřív, než to poznáte podle chuti.
Sirup

Sirup vzniká spojením vodního výluhu s velkým podílem cukru nebo medu. Cukr má dvě role: zjemňuje chuť hořkých a trpkých drog a ve vysoké koncentraci konzervuje, takže sirup vydrží o mnoho déle než samotný nálev. Je to tradiční forma pro děti a pro každého, komu čistý nálev nechutná.

Existují dva základní postupy. Buď připravíte silný nálev či odvar a ten s cukrem svaříte do husté konzistence, nebo — u aromatických květů a jarních výhonků — vrstvíte čerstvou rostlinu s cukrem a necháte ji několik týdnů pustit šťávu na slunci nebo v teple.

Vhodné části rostlin

Aromatické květy, mladé výhonky a pupeny, šťavnaté plody, kořeny s výraznou chutí; z tvrdých částí se dělá sirup přes odvar.

Základní parametry

Poměr cukru
Konzervuje až podíl kolem 60 % cukru — zhruba 1 : 1 až 1,5 : 1 (cukr : výluh). Méně sladký sirup je čerstvá potravina do lednice, ne zásoba.
Med
Nahrazuje cukr, ale nevaří se: přidat do výluhu zchladlého pod 40 °C. Medový sirup má kratší trvanlivost a patří do lednice.

Postup

  1. Vařený sirup: připravte dvojnásobně silný nálev nebo odvar (dvojitá dávka drogy na stejné množství vody) a sceďte.
  2. Na každých 100 ml výluhu přidejte zhruba 100–150 g cukru, případně část nahraďte medem — med přidávejte až po zchladnutí pod 40 °C.
  3. Zahřívejte za stálého míchání, dokud se cukr nerozpustí, a nechte mírně zhoustnout. Nevařte dlouho; sirup po vychladnutí houstne dál.
  4. Horký nalijte do vyvařených lahviček a ihned uzavřete.
  5. Studený (vrstvený) sirup: do sklenice střídavě vrstvěte čerstvé květy nebo výhonky a cukr, poslední vrstva je cukr. Uzavřete a nechte 3–6 týdnů na světle a teple; pak sceďte a případně krátce převařte.

Uchovávání

Správně zavařený a hustý sirup v uzavřené lahvičce vydrží na chladném tmavém místě několik měsíců až rok; po otevření v lednici a spotřebovat do několika týdnů. Řídký nebo medový sirup jen v lednici, pár týdnů. Zákal, pěna nebo bublinky znamenají kvašení.

Nejčastější chyby

  • Málo cukru „aby to nebylo tak sladké“ — takový sirup nekonzervuje a v teple zkvasí.
  • Med vařený s výluhem: přijde o to, kvůli čemu se používá.
  • Nevyvařené lahvičky; sirup se kazí od víčka.
  • Dlouhý var výluhu s cukrem — ztráta aroma a zkaramelizovaná, hořká chuť.
Obklad

Obklad přenáší účinek rostliny na kůži a do tkáně pod ní. Základem je buď tekutina — nálev, odvar, naředěná tinktura — nasáklá v čistém plátně, nebo přímo rozmělněná čerstvá rostlina přiložená na místo a překrytá látkou (tomu se říká kašovitý obklad, kataplazma).

Obklad může být teplý, který prokrvuje a uvolňuje, nebo studený, který chladí a stahuje. Nikdy se nepřikládá na otevřenou ránu bez porady s lékařem a nenechává se na kůži přes noc.

Vhodné části rostlin

Nať, listy a květy (nálev), kořeny a kůra (odvar), čerstvé listy a nať (kašovitý obklad), případně naředěná tinktura.

Základní parametry

Teplota
Teplý obklad kolem 40 °C (příjemné teplo na hřbetu ruky, nikdy pálivé), studený z lednice nebo pokojové teploty. Horký obklad na kůži neležte.
Doba
15–30 minut. Delší působení zejména vlhkého obkladu kůži macerová a dráždí.

Postup

  1. Tekutý obklad: připravte silnější nálev nebo odvar (dvojitá dávka drogy), nechte zchladnout na požadovanou teplotu a sceďte.
  2. Čisté bavlněné nebo lněné plátno v tekutině namočte, vymačkejte, aby nekapalo, a přiložte.
  3. Překryjte suchou látkou (u teplého obkladu ještě vlněnou šálou nebo ručníkem, aby držel teplo) a nechte působit 15–30 minut. Teplý obklad vyměňte, jakmile vychladne.
  4. Kašovitý obklad: čerstvou rostlinu rozmělněte válečkem, hmoždířem nebo mixérem, rozetřete na plátno nebo gázu ve vrstvě a přiložte rostlinou k pokožce. Překryjte a nechte 15–20 minut.
  5. Po sejmutí kůži opláchněte vlažnou vodou. Použité plátno vyperte, obklad se nepoužívá opakovaně.

Uchovávání

Obklad se nepřipravuje do zásoby. Výluh na obklad použijte týž den; zbylý v lednici nanejvýš do druhého dne.

Nejčastější chyby

  • Obklad na otevřenou nebo mokvající ránu; výluh není sterilní.
  • Příliš horký obklad — spálenina je horší než to, na co jste obklad dávali.
  • Ponechání vlhkého obkladu na kůži hodiny nebo přes noc.
  • Nedostatečně určená rostlina u kašovitého obkladu: kůže reaguje na řadu rostlin puchýři, hlavně na slunci.
Čaj

„Bylinkový čaj“ je lidové označení pro každý horký nápoj z rostlin. Technicky jde skoro vždy o nálev (a u kořenových směsí o odvar), takže postup, poměry i doba louhování jsou stejné jako u nálevu. Rozdíl je v tom, jak se s nápojem zachází: čaj se pije pro chuť, teplo a pohodu, v běžném množství a bez ambice na cílenou přípravu.

V našich kartách rostlin proto „Čaj“ znamená: tahle bylina se hodí do každodenního pití nebo do čajových směsí. „Nálev“ pak popisuje tentýž výluh jako přípravu s konkrétnějším záměrem. Obě formy jsou v kartách uvedené záměrně zvlášť.

Vhodné části rostlin

Listy, květy, nať, sušené plody; v čajových směsích i kousky kořenů a kůry, které se pak louhují déle nebo krátce provaří.

Postup

  1. Postupujte jako u nálevu: lžička drogy na šálek, horká voda, přikrýt, 5–10 minut.
  2. Ve směsi kombinujte nejvýš tři až pět bylin; jedna nese chuť, ostatní ji doplňují. Rozhoduje aroma, ne počet položek.
  3. Kořenové a kůrové složky směsi krátce provařte a jemné složky přidejte do hotového odvaru k louhování.

Uchovávání

Sypaná směs v dobře uzavřené dóze, ve tmě a suchu, do roka; uvařený čaj týž den.

Nejčastější chyby

  • Pití jedné byliny „místo vody“ celé týdny — i obyčejná čajová bylina má obsahové látky a střídání je rozumnější než monokultura.
  • Míchání směsí bez znalosti jednotlivých bylin; ne každá bylina, která chutná, je vhodná pro každého.
  • Louhování bez pokličky u aromatických bylin.
Mast

Mast je zevní přípravek na tukovém základu. Účinné látky rostliny přejdou do tuku — nejčastěji přes olejový macerát, případně přímo do rozehřátého sádla nebo kokosového oleje — a tuk se potom ztuží včelím voskem tak, aby se dal roztírat. Na kůži vytváří vrstvu, která nepouští látky hned a zároveň pokožku chrání.

Doma se dělají dva typy: mast z olejového macerátu a vosku (stálá, trvanlivá) a sádlová mast, kdy se čerstvá rostlina krátce prohřeje v sádle (starší postup, kratší trvanlivost, ale sádlo dobře přijímá látky z čerstvé natě).

Vhodné části rostlin

Květy, listy a nať bohaté na pryskyřičné, silicové nebo hojivé látky; pryskyřice; kořeny přes olejový macerát.

Základní parametry

Poměr vosku
Zhruba 10–15 g včelího vosku na 100 ml oleje dá roztíratelnou mast; s víc voskem vzniká tužší balzám (tyčinka), s méně voskem měkký krém.
Teplota
Jen vodní lázeň, tuk nemá překročit zhruba 70 °C — tolik stačí na rozpuštění vosku (taje kolem 62–65 °C).

Postup

  1. Vosková mast: připravte olejový macerát (viz Olej) nebo použijte hotový.
  2. Ve vodní lázni rozehřejte macerát s včelím voskem, dokud se vosk nerozpustí. Nikdy přímo na plotně — přehřátý tuk zničí obsah a vosk se připálí.
  3. Zkouška tuhosti: kápněte na studený talířek a nechte ztuhnout. Příliš tvrdá — přidejte olej; příliš měkká — přidejte vosk.
  4. Nalijte do čistých kelímků, nechte bez víčka vychladnout (aby se pod víčkem nesrážela voda) a pak teprve uzavřete a popište.
  5. Sádlová mast: sádlo rozpusťte, vmíchejte nasekanou čerstvou rostlinu, krátce prohřejte (nesmažit), odstavte a nechte pod pokličkou stát do druhého dne. Znovu lehce rozpusťte, sceďte přes plátno do kelímků.

Uchovávání

V uzavřených kelímcích na chladném tmavém místě: vosková mast z macerátu 6–12 měsíců, sádlová mast několik měsíců, lépe v lednici. Změna vůně (žluklost) nebo bílé skvrny znamenají konec.

Nejčastější chyby

  • Voda v masti — vlhká rostlina, kapka vody z lázně, sražená pára pod víčkem. Voda v tuku rovná se plíseň.
  • Přehřátí tuku na plotně.
  • Uzavření kelímků, dokud je mast teplá.
  • Tekutá mast po prvním pokusu: nezkoušet tuhost na talířku před rozléváním.
Prášek

Prášek je nejjednodušší koncentrovaná forma: sušená droga rozemletá na jemnou moučku. Do těla se tak dostává celá rostlina včetně vlákniny a látek, které se do vody ani lihu nevylouhují. Používá se v malém množství — na špičku nože, do jídla, do kapslí, do medu — a zevně jako zásyp.

Slabinou je krátká trvanlivost aroma: rozemletá droga má obrovský povrch a silice i citlivé látky z ní vyprchají během týdnů. Proto se doma mele vždy jen malé množství a droga se skladuje celá.

Vhodné části rostlin

Kořeny a oddenky, kůra, semena, sušené plody, houby; méně často listy a nať (víc objemu, míň obsahu).

Postup

  1. Drogu dosušte tak, aby se lámala — vlhká se nemele, ale maže.
  2. Nalámejte na kousky a rozemelte v mlýnku na kávu, koření nebo v hmoždíři. Tvrdé kořeny a kůru melte krátce po dávkách, aby se mlýnek nepřehříval.
  3. Prosejte přes jemné sítko a hrubý zbytek přemelte znovu.
  4. Ihned přesypte do malé, těsně uzavřené dózy a popište datem.

Uchovávání

V dobře uzavřené sklenici, ve tmě a suchu, nejvýš několik měsíců; aromatické drogy se nejlépe užijí do 4–6 týdnů. Celá droga vydrží rok — melte průběžně.

Nejčastější chyby

  • Namletí celé zásoby najednou.
  • Nedosušená droga: nedá se namlít a v dóze zplesniví.
  • Prášek z rostliny, u které záleží na přesném množství — v prášku se dávka odhaduje velmi špatně. U takových rostlin se řiďte kartou a odborníkem, ne špičkou nože.
  • Mlýnek na kávu použitý bez vymytí: prášek voní po kávě a káva po pelyňku.
Extrakt

Extrakt je obecné slovo pro výtažek: z rostliny se rozpouštědlem vytáhnou látky a rozpouštědlo se úplně nebo zčásti odpaří. Tinktura, macerát i odvar jsou v tomto smyslu extrakty; když se ale v kartě rostliny mluví o „extraktu“ jako o formě, myslí se tím obvykle koncentrovaný, často standardizovaný výrobek — tekutý, hustý nebo suchý (prášek v kapslích, tabletách), u kterého výrobce udává obsah určité látky.

Takový extrakt se doma nepřipravuje; potřebuje odpařování, kontrolu obsahu a u některých rostlin i odstranění nežádoucích složek. Domácí obdobou je tinktura nebo glycerinový výluh, ty ale nemají známou sílu. Zásadní pravidlo: extrakt s několikanásobnou koncentrací se nedá zaměnit za nálev z téže rostliny, a dávkování se řídí údaji výrobce a odborníkem, ne kartou byliny.

Vhodné části rostlin

Podle výrobku: kořeny, plody, semena, listy, houby, pryskyřice. Domácí obdoba (tinktura, glycerit) zvládne totéž co tinktura.

Základní parametry

Typy
Tekutý (fluidní) extrakt zhruba 1 : 1, hustý (odpařený) a suchý extrakt s poměrem 4 : 1 až 50 : 1 — číslo říká, kolik gramů rostliny je v jednom gramu extraktu.
Rozpouštědla
Voda, líh, glycerin, oxid uhličitý (CO₂ extrakce silic a olejů). Glycerinový výluh (glycerit) je bezalkoholová domácí obdoba tinktury, slabší a s kratší trvanlivostí.

Uchovávání

Podle výrobce; obecně tmavo, chladno, pevně uzavřené. Domácí glycerit v lednici několik měsíců.

Nejčastější chyby

  • Záměna extraktu za nálev nebo tinkturu podle množství — síla se liší řádově.
  • Nákup extraktu bez uvedeného poměru nebo obsahu: bez čísla není o čem se rozhodovat.
  • Domácí „extrakt“ odpařováním tinktury na plotně — přijde o silice a bezpečně se neodhadne výsledná síla.
Olej

V bylinkářství „olej“ nejčastěji znamená olejový macerát: sušená nebo zavadlá rostlina se nechá týdny louhovat v rostlinném oleji, který přijme v tucích rozpustné látky — silice, pryskyřice, karotenoidy. Výsledek se používá na masáž a ošetření kůže a je základem pro mast.

U olejnin (len, konopí, pupalka, ořešák a další) označuje totéž slovo olej lisovaný ze semen — ten se doma připravuje jen s lisem, a jde o potravinu s vlastními pravidly (za studena lisovaný, chlazený, rychle žlukne). Obě věci mají v kartě stejný název, karta rostliny obvykle napovídá, o který jde.

Olejový macerát se nezaměňuje s esenciálním olejem: macerát je slabý, dá se použít na kůži přímo; esenciální olej je destilovaná silice, stokrát koncentrovanější.

Vhodné části rostlin

Květy, nať a listy s obsahem silic a pryskyřic, pupeny, některé kořeny; vždy sušené nebo alespoň den zavadlé.

Základní parametry

Poměr
Sklenice volně naplněná sušenou drogou a zalitá olejem, zhruba 1 : 5 až 1 : 10 hmotnostně. Přesnější poměr tu nehraje roli — droga musí být ponořená.
Volba oleje
Olivový a slunečnicový jsou stálé a levné; mandlový a jojobový se na kůži lépe vstřebávají; lněný a konopný rychle žluknou a k maceraci se nehodí.

Postup

  1. Rostlinu nechte zavadnout nebo použijte sušenou — voda v čerstvé rostlině znamená plíseň.
  2. Naplňte sklenici volně drogou a zalijte olejem (olivový, slunečnicový, mandlový, jojobový) tak, aby byla celá ponořená.
  3. Studená (sluneční) metoda: uzavřete, postavte na slunné okno a 3–6 týdnů občas protřepejte. Vhodná pro květy a jemnou nať.
  4. Teplá metoda: sklenici bez víčka postavte do vodní lázně a 2–3 hodiny udržujte zhruba 40–60 °C; opakujte dva až tři dny po sobě. Rychlejší, vhodná pro pryskyřičné drogy a kořeny.
  5. Sceďte přes plátno, drogu vymačkejte a olej nechte den stát; případný usazený kal a vodu na dně nepřelévejte.
  6. Přelijte do tmavé lahve, popište. Pár kapek vitaminu E prodlouží trvanlivost.

Uchovávání

V tmavé lahvi na chladném místě 6–12 měsíců, podle použitého oleje. Žluklý pach znamená konec — žluklý olej kůži dráždí.

Nejčastější chyby

  • Čerstvá, vlhká rostlina v oleji — nejčastější důvod, proč macerát zplesniví během týdne.
  • Přehřátí při teplé metodě; olej nemá nikdy prskat ani kouřit.
  • Sluneční macerát z drogy, která na slunci ztrácí barvu a obsah (většina zelené natě) — pro tu je lepší teplá metoda ve stínu.
  • Přelití kalu ze dna do finální lahve.
Esenciální olej

Esenciální olej (silice) je těkavá aromatická složka rostliny oddělená destilací vodní parou, u citrusů lisováním kůry. Z desítek kilogramů rostliny vzniká pár desítek mililitrů, a podle toho se s ním zachází: dávkuje se po kapkách, do nosného oleje, do vody koupele jen s emulgátorem, do difuzéru. Doma ho bez destilační aparatury nezískáte; to, co se dá udělat doma, je olejový macerát — mnohonásobně slabší a jiná forma.

Bezpečnost je tu jednoduchá a nesmlouvavá: esenciální olej se laicky neužívá vnitřně, nenanáší se na kůži neředěný, nepatří do očí ani na sliznice, a u malých dětí, v těhotenství a u domácích zvířat (kočky zejména) se používá jen po poradě. Citrusové silice na kůži zvyšují citlivost na slunce.

Vhodné části rostlin

Aromatické části: květy (levandule, růže), listy a nať (máta, tymián, eukalyptus), kůra (skořice), dřevo (cedr), pryskyřice (kadidlo), kůra plodů (citrusy), semena (fenykl, kmín).

Základní parametry

Ředění
1 % odpovídá zhruba 20 kapkám na 100 ml nosného oleje; 2 % je 40 kapek. Pro obličej, děti a seniory se drží u 0,5 % (10 kapek na 100 ml).
Kvalita
Na etiketě má být latinský název rostliny, použitá část, způsob získání a země původu. „Vonný olej“ nebo „aroma“ bez latinského názvu je syntetická vůně, ne silice.

Postup

  1. Ředění do nosného oleje: kápněte esenciální olej do mandlového, jojobového nebo slunečnicového oleje a promíchejte. Pro tělo obvykle 1–2 %, na obličej a pro citlivou pokožku 0,5 % nebo méně.
  2. Do koupele nikdy přímo do vody — na hladině zůstane neředěná vrstva. Nejprve rozmíchejte do lžíce soli, medu, smetany nebo nosného oleje.
  3. Do difuzéru nebo aromalampy pár kapek, provoz po dávkách, ne nepřetržitě, a v místnosti, kde jde větrat.
  4. Před prvním použitím na kůži zkouška: kapku naředěného oleje na vnitřní stranu předloktí, počkat 24 hodin.

Uchovávání

V tmavé skleněné lahvičce s kapátkem, dobře uzavřené, chladno a tma. Většina silic vydrží 2–3 roky, citrusové a jehličnanové rychleji oxidují (do roka od otevření) a zoxidované silice kůži dráždí víc.

Nejčastější chyby

  • Vnitřní užití „pro rychlejší účinek“ — silice v tomto množství dráždí sliznice a zatěžují játra; bez odborného vedení sem nepatří.
  • Neředěná kapka na kůži nebo přímo do vany.
  • Záměna esenciálního oleje za olejový macerát — o dva řády jiná koncentrace.
  • Difuzér běžící celý den v ložnici s dětmi nebo kočkou.
  • Plastová lahvička nebo lahvička na slunci.
Kapsle

Kapsle je obal — želatinová nebo celulózová tobolka — naplněný práškem z rostliny nebo suchým extraktem. Vznikla pro drogy, které se pijí špatně (silně hořké, slizovité, s nepříjemnou vůní) a pro ty, u nichž záleží na stejnoměrném množství. Kapsle neobsahuje nic, co by rostlina neměla; jen mění způsob, jak se do těla dostane.

V kartách rostlin kapsle skoro vždy znamená hotový výrobek — doplněk stravy s uvedeným obsahem. Doma se dají prázdné tobolky naplnit vlastním práškem, ale bez znalosti síly drogy tím vzniká odměřený obal s neodměřeným obsahem. Množství vždy podle výrobce nebo odborníka, ne podle karty.

Vhodné části rostlin

Kořeny, semena, plody, houby a všechny drogy, které se dobře melou; extrakty z čehokoli.

Postup

  1. Domácí plnění: velmi jemně namelte sušenou drogu (viz Prášek) a prosejte.
  2. Prázdné tobolky (nejběžnější velikost „0“ pojme zhruba 0,3–0,5 g prášku podle objemové hmotnosti) naplňte pomocí plničky nebo ručně, zavřete.
  3. Navažte několik kapslí, ať víte, kolik prášku skutečně v každé je.

Uchovávání

Uzavřená dóza, sucho a tma; želatinová tobolka vlhkne. Domácí kapsle spotřebovat do několika měsíců, hotové výrobky podle etikety.

Nejčastější chyby

  • Plnění kapslí drogou, jejíž dávka se má hlídat — kapsle vypadá přesně, obsah přesný není.
  • Kapsle s extraktem a kapsle s prostým práškem téže rostliny považovat za totéž.
  • Skladování v koupelně nebo u sporáku.
Sušení

Sušení je nejstarší způsob, jak si rostlinu uchovat. Odstraněním vody se zastaví enzymy i plísně; droga pak drží účinné látky měsíce, u kořenů a kůry i roky. Naopak nedosušená bylina ve sklenici zapaří a během týdne zplesniví.

Klíčové jsou tři věci: stín, průvan a nízká teplota. Slunce rozkládá barviva i silice — usušená kopřiva má být tmavě zelená, ne šedohnědá; heřmánek má vonět, ne jen šustit. Co ztratilo barvu a vůni, ztratilo i obsah.

Suší se hned po sběru. Bylina nasbíraná ráno a nechaná do večera v igelitce se začíná zapařovat dřív, než se k ní dostanete.

Vhodné části rostlin

Prakticky všechno kromě šťavnatých plodů. Nať, listy a květy schnou rychle a snesou nejmíň tepla; kořeny, oddenky a kůru je potřeba nakrájet, jinak uschnou jen na povrchu.

Základní parametry

Teplota
Do 35 °C u aromatických bylin se silicemi, do 40–45 °C u kořenů a kůry. Nad tuto hranici silice odcházejí s párou.
Doba
Květy a jemné listy 2–5 dní, nať týden i víc, kořeny a kůra podle tloušťky plátků klidně 2–3 týdny.
Trvanlivost
Nať, listy a květy zhruba rok — tedy do dalšího sběru. Kořeny, oddenky, kůra a semena 2–3 roky.

Postup

  1. Rostlinu neomývejte — jen otřepte a odstraňte poškozené a zažloutlé části. Voda z mytí prodlouží sušení a zvýší riziko plísně.
  2. Nať a dlouhé stonky svažte do volných svazků a zavěste květy dolů; listy, květy a nakrájené kořeny rozprostřete v jedné vrstvě na síto nebo plátno.
  3. Umístěte do stínu, do průvanu — půda, veranda, stinná místnost. Nikdy na přímé slunce a nikdy do uzavřené skříně.
  4. Kořeny, oddenky a kůru nakrájejte na plátky nebo proužky ještě čerstvé; po zaschnutí je nenakrájíte.
  5. Denně promíchejte nebo obraťte, ať neleží stále stejnou stranou.
  6. Zkoušku hotového: list se má drolit, stonek lámat s křupnutím. Co se ohýbá, ještě není suché.
  7. Uložte do skla nebo papírového sáčku, popište druhem, částí a rokem sběru.

Uchovávání

V dobře uzavřeném skle nebo papírovém sáčku, v temnu a suchu. Sklenici první týden po uložení zkontrolujte: orosené sklo znamená, že droga nebyla dosušená, a je potřeba ji rozprostřít znovu. Plastové sáčky a dózy v teple nejsou vhodné.

Nejčastější chyby

  • Sušení na slunci: nejrychlejší způsob, jak z barevné byliny udělat seno.
  • Příliš silná vrstva na sítu — spodek zapaří dřív, než vrch uschne.
  • Trouba nebo radiátor „na chvilku“: teplota vyskočí a silice jsou pryč.
  • Krájení kořene až po usušení. Tvrdne jako dřevo.
  • Nepopsaná sklenice. Po půl roce od sebe sušenou nať nepoznáte a rok sběru si nevybavíte vůbec.
  • Doplňování loňské drogy k letošní do téže sklenice — nejstarší část směsi určuje kvalitu celku.
Sušené listy

Sušení je nejstarší způsob konzervace rostlin: z listu odejde voda a s ní i podmínky pro plíseň a kvašení, obsah zůstane. U listů záleží na rychlosti a šetrnosti — sušit rychle, ale bez slunce a bez velkého tepla, aby si list udržel barvu i silice. Zelený, voňavý sušený list je v pořádku; zhnědlý a bez vůně už dal, co mohl.

Sušené listy se používají na nálev, do čajových směsí, jako koření a k mletí na prášek. Skladují se celé, protože drcení urychluje ztrátu aroma.

Vhodné části rostlin

Listy a olistěná nať; sbírají se před květem nebo na jeho začátku, po oschnutí rosy, v suchý den.

Základní parametry

Teplota
Do 40 °C, pro listy se silicemi do 35 °C. Vyšší teplota barví list dohněda a odnáší aroma.
Výtěžnost
Ze zhruba 4–5 kg čerstvé natě zůstane 1 kg sušené. Při přípravě nálevu proto sušené drogy stačí zhruba polovina až třetina objemu čerstvé.

Postup

  1. Sbírejte v suchý den, dopoledne, po oschnutí rosy. Nesbírejte po dešti.
  2. Neperte, jen otřepte a proberte; pokud je nutné omýt, důkladně osušte v utěrce.
  3. Rozložte v tenké vrstvě na plátno, papír nebo síto, nebo svažte nať do volných svazečků a zavěste. Místo: stín, sucho, průvan — půda, altán, větraná místnost.
  4. V sušičce nebo troubě s pootevřenými dvířky nejvýš 35–40 °C; u silicových listů raději 30–35 °C.
  5. Hotovo, když se list láme a stonek při ohnutí praskne (obvykle 3–7 dní). Šustí, nelepí, nedá se ohnout.
  6. Uložte celé do sklenice nebo papírového sáčku, popište názvem a rokem. První dny kontrolujte, zda se ve sklenici neorosí — pak dosušit.

Uchovávání

Celé listy v uzavřené sklenici nebo papíru, ve tmě a suchu, do roka, tj. do příští sklizně. Drtit až před použitím.

Nejčastější chyby

  • Sušení na slunci — bledne barva, mizí silice.
  • Tlustá vrstva nebo utažené svazky: uvnitř zapaří a zplesniví.
  • Uložení ne úplně suché drogy do sklenice; za týden je celá zásoba plesnivá.
  • Sběr u silnice nebo ve vlhkém, chladném počasí.
  • Rozdrcení celé zásoby najednou.
Sušené plody

Plody obsahují víc vody a cukru než listy, a proto se suší pomaleji a při vyšší teplotě. Cílem je stav, kdy plod je kožovitý, ohebný, ale při stisku nepouští šťávu a plody se v hrsti nelepí. Nedosušené plody kvasí a plesniví jako první ze všech drog.

Sušené plody se používají na odvar (tvrdé plody s peckou nebo slupkou), do čajových směsí, k jídlu jako sušené ovoce nebo do kompotu a pečiva. U některých druhů jsou syrové plody nestravitelné nebo mírně škodlivé a jedí se až tepelně upravené — řiďte se kartou rostliny.

Vhodné části rostlin

Zralé, zdravé plody bez nahnilých míst; u malých plodů (šípky, bezinky, jeřabiny) celé, u větších půlené nebo krájené.

Základní parametry

Teplota
40–55 °C, u plodů s vysokým obsahem vitaminu C spíš spodní hranice a rychleji. Nad 60 °C plody ztvrdnou zvenku a uvnitř zůstanou vlhké.

Postup

  1. Sbírejte plně zralé plody, proberte, odstraňte stopky a poškozené kusy. Omyjte a nechte důkladně oschnout.
  2. Větší plody rozpulte nebo nakrájejte na plátky stejné tloušťky; menší nechte celé, případně napíchejte.
  3. Sušte v sušičce nebo troubě s pootevřenými dvířky při 40–55 °C; začněte chladněji, aby se plod neuzavřel slupkou, a teplotu dozvyšujte.
  4. Na vzduchu (síto, provlečené na niti) jen v teplém, suchém a větraném prostoru — v našich podmínkách to trvá týdny a hrozí plíseň.
  5. Hotovo, když plod je kožovitý, na řezu bez vlhkého středu a plody se k sobě nelepí. Zpravidla 1–3 dny podle velikosti.
  6. Po dosušení nechte den v otevřené misce vyrovnat vlhkost, teprve pak uzavřete a popište.

Uchovávání

V uzavřené sklenici nebo plechovce ve tmě a chladu, do roka. Prvních 14 dní kontrolujte, zda se na stěnách neobjeví vlhkost nebo bílý povlak — pak dosušit nebo vyhodit.

Nejčastější chyby

  • Nedosušené plody v uzavřené sklenici — nejčastější ztráta celé sklizně.
  • Vysoká teplota na začátku: slupka se uzavře a plod uvnitř zapaří.
  • Sušení nahnilých nebo napadených plodů spolu se zdravými.
  • Sběr nezralých plodů „aby nespadly“ — nedozrají a nemají chuť ani obsah.
Aromaterapie

Aromaterapie znamená použití vůně rostliny: silice se odpařuje do vzduchu a vdechuje. Nejčastěji se používá esenciální olej v ultrazvukovém difuzéru nebo aromalampě, jednodušeji kapka na kapesník či vonný kámen, staročesky sušené byliny v polštářku nebo v misce na topení. Vůně působí rychle a pomíjivě, což je právě to, co se od ní čeká: prostor, nálada, dech.

Platí stejná pravidla jako pro esenciální oleje: krátké dávky, ne celodenní provoz, možnost větrat, opatrnost u malých dětí, těhotných, astmatiků a zvířat v místnosti. Aromaterapie nenahrazuje žádné vnitřní užití a kontakt silice s kůží tu není účelem.

Vhodné části rostlin

Esenciální oleje z aromatických rostlin; sušené květy a nať s trvanlivou vůní (levandule, máta, meduňka, jehličí) do polštářků a misek.

Základní parametry

Dávka a čas
Pár kapek na místnost, 20–30 minut, pauza aspoň stejně dlouhá. Víc kapek vůni nezlepší, jen zatíží vzduch.

Postup

  1. Difuzér s vodou: 3–5 kapek esenciálního oleje na obvyklou nádržku, provoz 20–30 minut, pak pauza. Voda po použití vylít, nádržku vytřít.
  2. Aromalampa: do misky vodu a 2–4 kapky, svíčka pod ní — nenechat vodu vyvařit, silice na suché misce přihoří a páchne.
  3. Suchá metoda: kapka na kapesník, vonný kámen nebo dřevěný kolíček — nejmírnější způsob, vhodný i na cesty.
  4. Bylinný polštářek: sušené květy či nať volně do bavlněného pytlíku, po pár měsících vyměnit.

Uchovávání

Esenciální oleje jako v jejich záznamu (tma, chlad, do 2–3 let); bylinný polštářek vydrží voňavý několik měsíců, pak se náplň vymění.

Nejčastější chyby

  • Nepřetržitě běžící difuzér v uzavřené ložnici.
  • Vůně jako náhrada větrání nebo úklidu.
  • Syntetické „vonné oleje“ v difuzéru — do vzduchu jde to, co je v lahvičce, ne rostlina.
  • Difuzér v místnosti, ze které kočka nebo pták nemůže odejít.
Koupel

Bylinná koupel spojuje teplo vody s látkami z rostliny, které působí na kůži, a s vůní, která se z teplé vody uvolňuje. Základem je vždy zvlášť připravený silný výluh — bylina nasypaná rovnou do vany nic nevylouhuje a ucpe odtok. Druhá možnost je esenciální olej, ale jen s emulgátorem (sůl, med, smetana, nosný olej), jinak zůstane nerozpuštěný na hladině a dráždí kůži.

Kromě celkové koupele se dělají koupele částečné: nohou, rukou nebo sedací. Mají stejný postup, potřebují menší množství drogy a snáší se lépe než celková koupel, zejména pro starší lidi a pro každého se slabším srdcem, který by v horké vaně neměl ležet dlouho.

Vhodné části rostlin

Nať, listy a květy (nálev), jehličí, kůra a kořeny (odvar); esenciální oleje jen s emulgátorem.

Základní parametry

Množství drogy
Na celkovou koupel zhruba 50–100 g sušené drogy (hrst až dvě) nebo dvojnásobek čerstvé; na koupel nohou třetina.
Teplota a čas
36–38 °C, 15–20 minut. Teplejší a delší koupel neznamená silnější — jen unavenější.

Postup

  1. Připravte výluh: drogu zalijte 1–2 litry vroucí vody, přikryjte a nechte 15–20 minut louhovat (tvrdé části 10–15 minut mírně vařte).
  2. Sceďte přes plátno, drogu vymačkejte a výluh nalijte do napuštěné vany.
  3. Voda o teplotě těla, 36–38 °C. Horká voda zatěžuje oběh a vysušuje kůži.
  4. Koupel 15–20 minut. Po ní se neosprchujte, jen lehce osušte a půl hodiny odpočiňte v teple.
  5. Esenciální olej: 5–10 kapek rozmíchejte do hrsti soli, lžíce medu nebo smetany a teprve to vmíchejte do vody.

Uchovávání

Výluh na koupel se používá čerstvý; připravit nanejvýš hodinu předem. Zbylý výluh se nehodí ani na příští den.

Nejčastější chyby

  • Bylina sypaná přímo do vany.
  • Esenciální olej nakapaný do vody bez emulgátoru.
  • Příliš horká voda a příliš dlouhá koupel; zejména u lidí s vysokým tlakem nebo srdečními obtížemi a v těhotenství.
  • Sprchování hned po koupeli — smyje z kůže to, kvůli čemu se koupel dělala.
Sušené květy

Květ je nejjemnější část rostliny a při sušení se s ním zachází podle toho. Musí uschnout rychle — do několika dní — ale bez slunce a bez tepla nad 35 °C, jinak zhnědne a ztratí vůni. Dobře usušený květ má skoro původní barvu, voní a při dotyku šustí; zhnědlý, zapařený nebo bez vůně je jen sláma.

Sušené květy se používají hlavně na nálev a do čajových směsí, dále do koupelí, polštářků a k ozdobě. Sbírají se čerstvě rozkvetlé, ne odkvétající, a bez stopek, které schnou déle a obsahují málo.

Vhodné části rostlin

Čerstvě rozvité květy nebo celá květenství; sběr dopoledne po oschnutí rosy, v suchý slunečný den.

Základní parametry

Teplota
Do 35 °C. Květy jsou jediná droga, u níž i 40 °C znamená viditelnou ztrátu barvy.
Světlo
Nikdy na slunci — ani při sušení, ani při skladování. Průhledná sklenice na polici květy vybledne do měsíce.

Postup

  1. Sbírejte do košíku nebo papírového sáčku, ne do igelitu — květy se v něm zapaří během cesty domů.
  2. Neperte. Proberte, odstraňte hmyz a stopky.
  3. Rozložte v jedné vrstvě na papír nebo síto na stinném, teplém, větraném místě. Květy se nepřekrývají.
  4. V sušičce nejvýš 35 °C, u nejjemnějších květů 30 °C.
  5. Hotovo za 2–5 dní: květ šustí, střed květenství je tvrdý a při stisku se nelepí.
  6. Uložte do tmavé nebo papírem obalené sklenice, popište. Květy se skladují celé.

Uchovávání

Ve tmě, suchu a chladu, v uzavřené sklenici nebo papírovém sáčku, do příští sezóny. Květy stárnou rychleji než listy; po roce zbývá vůně, obsahu už méně.

Nejčastější chyby

  • Sběr odkvétajících nebo orosených květů.
  • Igelitový sáček při sběru.
  • Tlustá vrstva na sítu, nebo přikryté květy: zapaří se a zhnědnou.
  • Skladování ve světlé sklenici na kuchyňské lince.
  • Nedosušený střed květenství — zvenku suché, uvnitř zplesniví.
Esence

„Esence“ je v češtině slovo s víc významy. V kuchyni a voňavkářství znamená koncentrovaný aromatický výtažek — lihový nebo olejový — používaný po kapkách pro vůni a chuť: růžová esence, vanilková esence, skořicová esence. Vzniká destilací nebo maceraci v lihu, obchodně jde často o směs silice s lihem či glycerinem. Doma nejblíž stojí lihová macerace aromatické části rostliny, tedy tinktura pro chuť a vůni, ne pro účinek.

Vedle toho existují „květové esence“ (Bachovy a podobné) — vodní přípravky s minimálním obsahem rostlinné látky, uchovávané v lihu, používané po kapkách. Nemají chuť ani vůni a nejsou to výluhy v bylinářském smyslu. Kde karta rostliny uvádí esenci, rozhodne kontext rostliny, o který význam jde; v obou případech je to forma, kterou se dávkuje po kapkách a která nenahrazuje nálev nebo tinkturu.

Vhodné části rostlin

Silně aromatické části: květy (růže), kůra (skořice), plody (vanilka), oddenek (kosatec), nať (máta).

Postup

  1. Domácí aromatická esence: aromatickou část rostliny zalijte lihem 40–60 %, nechte 2–4 týdny ve tmě, sceďte. Používá se po kapkách do jídla, nápojů nebo kosmetiky.
  2. Silnější varianta: do lihu přidejte esenciální olej dané rostliny — zhruba 1–2 % — a protřepejte. Takto vzniklá esence není určena k vnitřnímu užití po lžících.

Uchovávání

Tmavá lahvička, dobře uzavřená, chladno; lihové esence roky, glycerinové měsíce.

Nejčastější chyby

  • Záměna kuchyňské esence za tinkturu — esence je o chuť a vůni, dávkování se u ní nesleduje jako u léčivé rostliny.
  • Používání „esence“ s esenciálním olejem vnitřně jinak než po kapkách do jídla.
  • Syntetické aroma prodávané jako esence — na etiketě má být, z čeho vznikla.
Inhalace

Parní inhalace přivádí silice rostliny s teplou vlhkou párou k dýchacím cestám. Je to jednoduchý postup: mísa horké vody, hrst byliny nebo pár kapek silice, ručník přes hlavu a mísu, klidné dýchání nosem a ústy. Pár minut stačí; páry a silice působí okamžitě a delší inhalace už jen zahřívá.

Nejčastější chybou je vroucí voda — opaření obličeje a dýchacích cest je zbytečné riziko. Voda má být horká, kolem 60–70 °C, tedy chvíli po varu. U malých dětí se parní inhalace nedělá (nebezpečí opaření), u astmatiků a při horečce jen po poradě.

Vhodné části rostlin

Aromatické květy a nať (heřmánek, máta, tymián, šalvěj), jehličí, esenciální oleje aromatických rostlin.

Základní parametry

Teplota a čas
Voda 60–70 °C (asi pět minut po varu), inhalace 5–10 minut, nejvýš dvakrát až třikrát denně.
Množství
Hrst sušené byliny na litr vody, nebo 1–3 kapky esenciálního oleje. Víc kapek dráždí oči a sliznice.

Postup

  1. Do širší mísy nalijte zhruba litr vody chvíli po varu. Přidejte hrst sušené byliny nebo 1–3 kapky esenciálního oleje.
  2. Sedněte si pohodlně, mísu na stůl (nikdy na klín), ručník přes hlavu tak, aby pára neunikala.
  3. Zavřete oči a dýchejte klidně 5–10 minut. Když je pára příliš horká, ručník nadzvedněte.
  4. Po inhalaci obličej osušte a půl hodiny nechoďte do chladu.
  5. Suchá inhalace: kapka esenciálního oleje na kapesník nebo do misky s teplou vodou na topení, kdykoli během dne.

Uchovávání

Připravuje se vždy čerstvá; vodu po inhalaci vylijte.

Nejčastější chyby

  • Vroucí voda a mísa na klíně — riziko opaření.
  • Otevřené oči nad párou s esenciálním olejem.
  • Příliš mnoho kapek silice, zvlášť u dětí a lidí s citlivými dýchacími cestami.
  • Vyběhnutí ven do chladu hned po inhalaci.
Salát

Salát je nejpřímější způsob, jak rostlinu jíst: syrovou, čerstvou, bez úpravy. Hodí se mladé jarní listy a výhonky, dokud nejsou tuhé a hořké, a jedlé květy jako ozdoba a chuť. Většina planých rostlin je v salátu výraznější než salátové odrůdy — hořká, kořeněná, kyselá — a proto se míchají s jemnou zeleninou, ne jedí samostatně.

U planých druhů platí dvě pravidla navíc: bezpečné určení (v salátu není záchrana) a čisté stanoviště daleko od silnic, hnojených polí a míst, kde venčí psi.

Vhodné části rostlin

Mladé listy a lístky před květem, výhonky, jedlé květy; u některých druhů i mladé kořínky nastrouhané nasyrovo.

Postup

  1. Sbírejte ráno, mladé a nepoškozené části; do košíku, ne do igelitu.
  2. Důkladně propláchněte ve studené vodě, nejlépe dvakrát, a osušte.
  3. Hořké listy krátce namočte do studené vody nebo je spařte — část hořčin odejde.
  4. Kombinujte: plané listy jako třetinu salátu, zbytek jemná zelenina. Zálivka s olejem a kyselinou (ocet, citron) hořkost vyváží.
  5. Květy přidávejte až nakonec, nezalévejte je.

Uchovávání

Nasbírané listy vydrží v lednici v uzavřené nádobě s vlhkou utěrkou den dva; salát se připravuje těsně před jídlem.

Nejčastější chyby

  • Sběr u cest a na hnojených plochách.
  • Staré, tuhé listy po odkvětu — hořké a vláknité.
  • Celý salát z jedné plané rostliny, zvlášť u druhů, které mají v kartě upozornění na množství.
Vaření

Var mění rostlinu dvakrát: změkčí vlákninu, takže je stravitelná, a rozloží část látek, které syrovou rostlinu dělají nepoživatelnou nebo nebezpečnou. Kopřiva přestane žahat, šťovík a merlík ztratí část kyseliny šťavelové, luštěniny lektiny, mnohé jedlé houby látky, které syrové způsobují potíže.

Zároveň se varem ztrácí to, co se rozpouští ve vodě: vitamin C, část minerálů a aromatických látek. Proto se u zeleninových natí vaří krátce a voda se spíš použije než vylije — v polévce nebo jako základ omáčky.

U hub platí zvláštní pravidlo: syrové se nejedí prakticky žádné, a to ani ty nejběžnější. Dostatečně dlouhý var není otázka chuti, ale bezpečnosti.

Vhodné části rostlin

Mladé listy a nať, kořeny, hlízy a cibule, plodnice hub, tvrdé plody a semena. Květy se obvykle nevaří — var je rozpadne a barvu ztratí.

Základní parametry

Doba
Mladé listy a nať 1–3 minuty spaření, kořeny a hlízy 15–30 minut podle velikosti kousků, houby nejméně 15 minut varu nebo dušení.
Kdy je var podmínkou
U hub vždy. Dále u druhů s kyselinou šťavelovou (šťovík, merlík), u kopřivy kvůli žahavým chlupům a u luštěnin kvůli lektinům.

Postup

  1. Rostlinu očistěte a zbavte tvrdých stonků, poškozených listů a u hub spodku třeně se zeminou.
  2. Listy a nať krátce spařte ve vroucí osolené vodě a ihned zchlaďte — zůstanou zelené a nerozvaří se.
  3. Kořeny, hlízy a cibule krájejte na stejně velké kusy, ať se uvaří rovnoměrně, a vařte doměkka.
  4. Houby vařte, duste nebo smažte vždy dostatečně dlouho; první vodu u některých druhů slijte.
  5. Vodu ze spaření natí nevylévejte — obsahuje minerály a hodí se jako základ polévky.

Uchovávání

Uvařená rostlina je běžné jídlo — v lednici vydrží 2–3 dny, houbové pokrmy spíš jeden. Znovu ohřívat jen jednou a pořádně.

Nejčastější chyby

  • Domněnka, že var udělá jedlou každou rostlinu. Nedělá. U jedovatých druhů nepomůže ani dlouhý var a u hub neplatí žádné domácí pravidlo — rozhoduje bezpečné určení druhu.
  • Rozvaření natí doměkka: zbude šedá hmota bez chuti i obsahu.
  • Vylití vody ze spaření, ve které zůstala většina minerálů.
  • Míchání neznámé houby mezi známé „ať se to rozředí“. Jedna plodnice dokáže znehodnotit celý pokrm.
Polévka

Vařením v polévce se z rostliny stává zelenina: tepelná úprava zjemní hořkost, zničí dráždivé látky, které některé druhy mají syrové (žahavé chloupky kopřivy jsou příklad), a uvolní chuť do vývaru. Polévka je tradiční jarní způsob, jak vyžít první zelenou nať, a zimní způsob pro kořeny.

Jemné listy se přidávají do polévky až posledních pár minut — dlouhé vaření je rozvaří a zbaví barvy; kořeny, hlízy a tuhé stonky naopak potřebují celý čas varu.

Vhodné části rostlin

Mladé listy a nať (nakonec), kořeny, hlízy, oddenky a tuhé stonky (od začátku), semena a sušené plody jako koření.

Postup

  1. Listy a nať propláchněte, nasekejte a přidejte do hotové polévky, 2–5 minut před koncem varu; můžete i rozmixovat.
  2. Kořeny očistěte, nakrájejte a vařte s ostatní zeleninou od začátku, 20–40 minut.
  3. Kořeněné a hořké druhy dávkujte po troškách a ochutnávejte; v polévce se chuť sčítá.

Uchovávání

Jako každá polévka: v lednici 2–3 dny, mražená několik měsíců.

Nejčastější chyby

  • Dlouhé vaření jemných listů.
  • Velké množství plané natě najednou: i kuchyňsky běžný druh může ve velkém množství zatížit trávení.
Koření

Koření je rostlina užívaná pro chuť a vůni, v množství špetky až lžičky na pokrm. Většina koření jsou sušené semena, plody, kůra, kořeny nebo listy silně aromatických rostlin; některé (nať bylinek) se používají i čerstvé. Na kartách rostlin tato forma znamená: běžná, kuchyňsky ověřená rostlina, jejíž množství v jídle si ohlídá chuť.

Z hlediska přípravy platí jediná zásada: aroma je v silicích, a silice těkají. Koření se proto skladuje celé, mele se těsně před použitím a do jídla se přidává ve správné chvíli — semena a kůra na začátku, aby stihly uvolnit chuť, listové bylinky na konci, aby ji neztratily.

Vhodné části rostlin

Semena a plody (kmín, fenykl, koriandr), listy a nať (tymián, majoránka, oregano), kůra (skořice), kořeny a oddenky (křen, kurkuma), květní poupata (hřebíček).

Postup

  1. Celá semena před použitím krátce opražte na suché pánvi — vůně se násobí — a rozdrťte v hmoždíři.
  2. Listové bylinky sušené přidejte během vaření, čerstvé až po odstavení.
  3. Kořeny (křen, kurkuma, zázvor) strouhejte čerstvé nebo používejte sušené mleté; syrové jsou ostřejší.

Uchovávání

Celé koření v uzavřené sklenici ve tmě, mimo sporák, vydrží 1–2 roky; mleté koření ztrácí vůni během měsíců. Kupujte nebo melte po malých dávkách.

Nejčastější chyby

  • Polička s kořením nad sporákem — teplo a pára odnesou vůni během týdnů.
  • Mleté koření ze staré zásoby: bez vůně jen barví.
  • Čerstvé bylinky vařené od začátku.
Šťáva

Šťáva v kuchyňském smyslu je nápoj vylisovaný z plodů — jablek, bezinek, rakytníku, granátových jablek, hroznů — a pije se v běžném množství jako ovocná šťáva. Připravuje se odšťavňovačem, lisem nebo vařením a scezením (u malých bobulí s peckami), a buď se vypije čerstvá, nebo se pasteruje do lahví.

Od „čerstvé šťávy“ v bylinářském smyslu se liší účelem i množstvím: tam jde o malé dávky lisované z natě nebo kořene, tady o nápoj. U některých plodů je rozdíl i bezpečnostní — syrová šťáva z nich může být nestravitelná a je nutné ji převařit; řiďte se kartou rostliny.

Vhodné části rostlin

Zralé, zdravé plody; u kyselých a trpkých druhů v kombinaci s jablkem nebo s cukrem.

Základní parametry

Pasterace
75–80 °C na několik minut stačí; var zbytečně ničí vitamin C a mění chuť. Bez pasterace a bez cukru šťáva v lednici zkvasí do 2–3 dnů.

Postup

  1. Plody omyjte, proberte, odstopkujte. Velké plody nakrájejte.
  2. Za studena: odšťavňovač nebo lis; pomaloběžný lis zachová víc látek a šťáva se tak nepění.
  3. Za tepla (drobné bobule, plody s peckami): plody s trochou vody pomalu prohřejte, dokud nepustí šťávu, rozmačkejte, přeceďte přes plátno bez tlačení (čirá šťáva) nebo s tlačením (hustší).
  4. Do zásoby: šťávu zahřejte na 75–80 °C, nalijte horkou do vyvařených lahví, uzavřete, otočte dnem vzhůru a nechte vychladnout. Nebo lahve sterilujte 20 minut při 80 °C.

Uchovávání

Čerstvá šťáva v lednici 1–2 dny; pasterovaná v uzavřených lahvích na chladném tmavém místě do roka, po otevření v lednici do týdne.

Nejčastější chyby

  • Syrová šťáva z plodů, které se mají tepelně upravit.
  • Var místo pasterace — chuť „kompotu“ a ztráta vitaminů.
  • Nevyvařené lahve, nebo šťáva lahvovaná vlažná.
Čerstvé plody

Nejjednodušší forma ze všech: utrhnout a sníst. Platí pro plody, které jsou plně zralé a u nichž je syrová konzumace bezpečná — ovocné stromy a keře, lesní plody, planá jablka a hrušky. Chuť planých plodů bývá kyselejší, trpčí nebo menší než u pěstovaných odrůd; některé (kdoule, mišpule, trnky) potřebují přemrznout nebo přezrát, aby byly vůbec jedlé.

Pozor na druhy, jejichž plody jsou jedlé jen zralé nebo jen po tepelné úpravě; nezralé nebo syrové plody mohou být nestravitelné a u některých rostlin jedovaté. Karta rostliny to uvádí — a když neuvádí, plod se nejí.

Vhodné části rostlin

Plně zralé plody bez poškození; u peckovin bez pecky, u některých druhů bez slupky.

Postup

  1. Sbírejte zralé, měkké nebo lehce se uvolňující plody z čistého místa, mimo cesty.
  2. Před jídlem omyjte; u lesních plodů sbíraných nízko nad zemí to platí dvojnásob.
  3. Trpké druhy nechte přezrát nebo přemrznout (přes noc v mrazáku), teprve pak chutnají.

Uchovávání

Většina drobných plodů vydrží v lednici 2–5 dní; na delší dobu mrazit, sušit, nebo zpracovat na kompot, džem či šťávu.

Nejčastější chyby

  • Nejistota při určení: plody různých keřů si jsou podobné a některé záměny jsou nebezpečné.
  • Jídlo nezralých plodů druhů, které zrají pozdě.
  • Velké množství syrových plodů najednou u druhů s projímavým nebo dráždivým účinkem — karta rostliny obvykle varuje.
Kompot

Kompot jsou plody v cukerném nálevu, tepelně zavařené ve sklenicích. Na rozdíl od džemu se plody nerozvaří a cukr tu není konzervant, ale chuť; trvanlivost zajišťuje sterilace teplem a vzduchotěsné víčko. Kompot tak může být sladký hodně nebo málo, podle chuti.

Hodí se pro pevné, dužnaté plody: jádroviny, peckoviny, bobule s pevnou slupkou, ale i plody, které se syrové nejí a vařením se stanou jedlými. Tvrdé plody se před zavařením krátce povaří nebo blanšírují.

Vhodné části rostlin

Zralé, pevné plody bez otlaků; větší nakrájené, bobule celé.

Základní parametry

Nálev
100–300 g cukru na litr vody; kyselé a trpké plody snesou horní hranici, sladké dolní. Cukr lze i vynechat, trvanlivost tím neutrpí.
Sterilace
80–90 °C, 20–30 minut. Vyšší teplota rozvaří měkké plody.

Postup

  1. Plody omyjte, proberte, odpeckujte nebo nakrájejte. Naplňte jimi vyvařené sklenice po ramínka.
  2. Připravte nálev: na litr vody 100–300 g cukru podle chuti a kyselosti plodů, lze přidat koření (skořice, hřebíček, badyán). Přiveďte k varu.
  3. Horkým nálevem zalijte plody tak, aby byly ponořené a zbývalo 1–2 cm k okraji. Zavíčkujte.
  4. Sterilujte ve vodní lázni při 80–90 °C 20–30 minut (podle velikosti sklenic), nebo v troubě. Nechte vychladnout, zkontrolujte, zda víčko drží podtlak.

Uchovávání

Ve tmě a chladu do roka, i déle. Otevřený kompot v lednici do 3–4 dnů. Vyboulené víčko nebo zákal znamená vyhodit bez ochutnávání.

Nejčastější chyby

  • Nedostatečně vyvařené sklenice nebo poškrábaná víčka.
  • Nálev jen po plody — vyčnívající kusy zhnědnou a plesniví.
  • Zavařování přezrálých, měkkých plodů; rozpadnou se.
Džem

Džem vzniká svařením plodů s cukrem, dokud hmota nezhoustne a nezačne rosolovatět. Konzervuje vysoký podíl cukru spolu s pektinem a kyselinou z plodů; plody v džemu zůstávají alespoň zčásti v kouscích. Je to hlavní způsob, jak zpracovat velkou úrodu drobných plodů.

V běžné české mluvě se „džem“ a „marmeláda“ zaměňují, ale rozdíl se dá držet: džem obsahuje kousky nebo celé plody, marmeláda je hladká, rozvařená nebo propasírovaná hmota bez kousků (a podle unijního názvosloví smí být „marmeláda“ v obchodě jen z citrusů). Obě formy vedeme v kartách zvlášť podle toho, jak se s daným plodem obvykle nakládá.

Vhodné části rostlin

Zralé plody bohaté na pektin (jablka, rybíz, angrešt, kdoule) nebo jiné plody s přídavkem pektinu či želírovacího cukru.

Základní parametry

Cukr
Klasický poměr 1 : 1 konzervuje sám; s želírovacím cukrem 2 : 1 nebo 3 : 1 konzervuje méně a džem patří po otevření do lednice.
Zkouška tuhnutí
Kapka na studeném talířku, minutu počkat; když se při posunutí svraští, džem je hotový. Dlouhý var chuť zkaramelizuje.

Postup

  1. Plody omyjte, proberte, odpeckujte, větší nakrájejte.
  2. Přidejte cukr (klasicky 1 : 1 s ovocem, se želírovacím cukrem podle návodu, obvykle 2 : 1 nebo 3 : 1 ve prospěch ovoce) a nechte hodinu pustit šťávu.
  3. Vařte prudce a krátce, 5–15 minut za stálého míchání, dokud kapka na studeném talířku neztuhne a nekrčí se při posunutí prstem.
  4. Horký džem nalijte do vyvařených sklenic po okraj, zavíčkujte a otočte na 5 minut dnem vzhůru.

Uchovávání

V uzavřené sklenici ve tmě a chladu rok i déle; s nízkým podílem cukru kratší dobu. Po otevření v lednici, spotřebovat během několika týdnů; plíseň na povrchu znamená celou sklenici vyhodit, ne odebrat.

Nejčastější chyby

  • Dlouhý var „dokud nezhoustne“ — džem zhoustne až vychladnutím, dlouhý var ho zkaramelizuje a zbaví barvy.
  • Plody chudé na pektin bez jeho přídavku: džem neztuhne.
  • Lžíce plísně odebraná ze sklenice a zbytek snědený.
Marmeláda

Marmeláda je ovoce svařené s cukrem do hladké, rozvařené hmoty — bez kousků, často propasírované přes síto, aby se odstranily slupky a semínka. Postup je stejný jako u džemu; liší se jen tím, že se plody nejdřív rozvaří a přepasírují, a pak se svaří s cukrem. Právě proto se hodí pro plody se semínky nebo tuhou slupkou (šípky, jeřabiny, kdoule, rybíz, angrešt) a pro ty, jejichž slupka je nejedlá.

V běžné mluvě se slovo užívá i pro džem; v obchodě smí být podle unijního názvosloví „marmeláda“ jen z citrusů, což s domácím pojmenováním nemá nic společného. Na kartách rostlin držíme rozlišení: marmeláda = hladká, džem = s kousky.

Vhodné části rostlin

Plody se semínky, peckami nebo tuhou slupkou, které se propasírují; dužnaté plody na hladký protlak.

Základní parametry

Pasírování
Hustý protlak ze šípků nebo jeřabin je pracný, ale bez něj v marmeládě zůstanou chloupky a tvrdá semínka.

Postup

  1. Plody omyjte a s trochou vody pomalu rozvařte do měkka (10–30 minut podle druhu).
  2. Propasírujte přes síto nebo pasírovač; zbytek slupek a semínek vyhoďte.
  3. Protlak zvažte a přidejte cukr (obvykle 1 : 1, u sladkých plodů méně s přídavkem pektinu) a citronovou šťávu.
  4. Svařte za stálého míchání do husté konzistence — zkouška na talířku jako u džemu — a horké plňte do vyvařených sklenic.

Uchovávání

Jako džem: uzavřené sklenice ve tmě a chladu rok; po otevření v lednici. Hladká marmeláda s vysokým podílem cukru vydrží i déle.

Nejčastější chyby

  • Vynechání pasírování u plodů se semínky nebo chloupky.
  • Připálení hustého protlaku — míchat stále a na malém plameni, protlak prská.
  • Málo cukru a málo kyseliny: marmeláda z málo kyselých plodů zplesniví dřív než džem.
Mouka

Mouka je jemně rozemletý škrobnatý nebo bílkovinný materiál — semena, obilky, luštěniny, sušené plody či hlízy. U planých a méně obvyklých rostlin (kaštany, žaludy, pohanka, slzovka, lněné semínko) jde vždy o mouku bez lepku, která sama nepeče: přidává se k pšeničné nebo žitné mouce v podílu zhruba čtvrtiny až třetiny, nebo se používá do kaší, placek a zahušťování.

Některé suroviny se před mletím musí zbavit hořkých nebo dráždivých látek loužením ve vodě (žaludy jsou klasický příklad); jiné (olejnatá semena) po namletí rychle žluknou a melou se po malých dávkách.

Vhodné části rostlin

Suchá, zralá semena a obilky, luštěniny, sušené plody a hlízy, jedlé kaštany.

Postup

  1. Surovinu dokonale usušte; u hořkých surovin ji předtím rozdrťte a několik dní louhujte ve vodě, kterou denně měníte, dokud není hořkost pryč, a znovu usušte.
  2. Melte v mlýnku na obilí, výkonném mixéru nebo mlýnku na kávu po dávkách; prosejte a hrubý zbytek přemelte.
  3. Olejnatá semena (len, konopí) melte těsně před použitím.

Uchovávání

Škrobnatá mouka v uzavřené nádobě v suchu a tmě několik měsíců; olejnatá mouka (lněná, ořechová) v lednici a spotřebovat během týdnů, jinak zhořkne.

Nejčastější chyby

  • Vynechání loužení u hořkých surovin.
  • Pečení jen z bezlepkové plané mouky — bez lepku těsto nedrží.
  • Namletá olejnatá semena v kuchyňské skříňce: zežluknou.
Semena

Semena jsou nejtrvanlivější a nejkoncentrovanější část rostliny: obsahují olej, bílkoviny, škrob a u aromatických druhů silice. Používají se celá i drcená do jídla, jako koření, k naklíčení, k lisování oleje nebo k namletí na mouku. Na kartách rostlin tato forma znamená, že se u dané rostliny běžně využívá právě semeno.

Sbírají se plně zralá — u mnoha rostlin těsně před tím, než se tobolky nebo okolíky samy otevřou — a musí být dokonale suchá, jinak plesniví. Skladují se celá; rozemletá nebo rozdrcená semena rychle ztrácejí aroma a olejnatá žluknou.

Vhodné části rostlin

Zralá semena a semenné plody (nažky, dvounažky, tobolky); u okoličnatých celé okolíky, které se dosuší a vydrolí.

Postup

  1. Sklízejte při plné zralosti, v suchý den. Celé okolíky nebo tobolky zavěste hlavou dolů do papírového sáčku a nechte dosušit a vydrolit.
  2. Vyčistěte od plev a zbytků prosetím nebo provanutím.
  3. Dosušte v tenké vrstvě několik dní, uložte celá.
  4. Před použitím opražte nebo rozdrťte; ke klíčení propláchněte a nechte v teple a vlhku 2–5 dní.

Uchovávání

Celá suchá semena v uzavřené sklenici ve tmě a chladu 1–2 roky; olejnatá semena kratčeji a lépe v lednici. Drcená spotřebovat brzy.

Nejčastější chyby

  • Sklizeň nedozrálých semen — nevoní, plesniví a neklíčí.
  • Mletí zásoby předem.
  • Sběr semen bez jistoty v určení: semena okoličnatých rostlin si jsou podobná a mezi nimi jsou jedovaté druhy.
Víno

Slovo víno se u rostlin vyskytuje ve dvou významech. Ovocné víno je nápoj zkvašený z plodů (réva, rybíz, moruše, jablka) — vyžaduje kvasnou nádobu, kvasinky, cukr a týdny až měsíce času. Bylinné neboli aromatizované víno je hotové hroznové víno, ve kterém se několik dní až týdnů macerovala rostlina; je to tradiční mírná obdoba tinktury, kde alkohol vína (11–14 %) vytáhne část látek a chuť.

Obě formy obsahují alkohol, se všemi důsledky: nejsou pro děti, těhotné a kojící, ani pro nikoho, komu alkohol nesvědčí nebo kdo užívá léky, s nimiž se nesnáší. Bylinné víno je navíc slabší konzervant než líh a vydrží kratší dobu.

Vhodné části rostlin

Ovocné víno: šťavnaté zralé plody. Bylinné víno: sušená nebo čerstvá nať, květy, kořeny, kůra, semena — obvykle hořké nebo aromatické drogy.

Základní parametry

Macerace
5–14 dní pro bylinné víno; delší macerace v tak slabém alkoholu už riskuje, že se víno zkazí.

Postup

  1. Bylinné víno: na 1 litr vína (bílého nebo červeného, podle chuti) zhruba 20–50 g sušené drogy. Drogu vložte do láhve, zalijte vínem, uzavřete a nechte 5–14 dní ve tmě, denně protřepejte.
  2. Sceďte přes plátno, případně doslaďte medem, a přelijte do čisté láhve.
  3. Ovocné víno: rozmačkané plody s vodou a cukrem zkvaste v demižonu s kvasnou zátkou 2–6 týdnů, stočte z kalu, nechte dokvasit a dozrát měsíce.

Uchovávání

Bylinné víno v uzavřené láhvi v lednici nebo chladném sklepě 1–3 měsíce; ovocné víno správně stočené a uzavřené roky, otevřené do týdne.

Nejčastější chyby

  • Bylinné víno považované za tinkturu: slabší a méně trvanlivé, ale ne slabé v alkoholu.
  • Macerace v teple a na světle.
  • Nedostatek cukru nebo špatná zátka u ovocného vína: ocet místo vína.
Pryskyřice

Pryskyřice je lepkavá, na vzduchu tuhnoucí hmota, kterou stromy vylučují k zacelení poranění kůry — u smrku, borovice, jedle a modřínu doma, u kadidlovníku, myrhovníku a lentišku ve Středomoří a na Blízkém východě. Obsahuje silice a pryskyřičné kyseliny, ve vodě je nerozpustná, dobře se rozpouští v lihu a v teplém tuku.

Sbírá se z už existujících poranění a výronů; strom se kvůli pryskyřici nenařezává. Domácí použití: zapálená nebo na uhlík položená jako kadidlo (vůně), rozpuštěná v lihu na tinkturu, nebo rozpuštěná v teplém oleji či sádle jako složka masti. Tvrdá pryskyřice se před dalším zpracováním čistí od kůry a zamrazí, aby se dala nadrtit.

Vhodné části rostlin

Ztuhlé výrony pryskyřice na kmeni a větvích; čerstvé měkké i staré tvrdé.

Postup

  1. Sběr: nožem nebo špachtlí seškrábněte výrony z poraněné kůry, nejlépe v chladném počasí, kdy jsou tvrdší. Ruce a nástroje se čistí olejem, ne vodou.
  2. Čištění: pryskyřici nechte den v mrazáku, nadrťte a proberte kousky kůry a hmyz; nebo ji rozpusťte ve vodní lázni v oleji a sceďte přes plátno.
  3. Mast: rozpusťte v teplém oleji (vodní lázeň, do 70 °C) v poměru zhruba 1 díl pryskyřice na 4–5 dílů oleje, sceďte a ztužte voskem jako běžnou mast.
  4. Tinktura: rozdrcenou pryskyřici zalijte lihem 60–70 %, macerace 4–6 týdnů; slabší líh ji nerozpustí.
  5. Kadidlo: kousek na rozžhavený uhlík v nehořlavé misce, v místnosti, kde se dá větrat.

Uchovávání

Surová pryskyřice v uzavřené sklenici v chladu prakticky neomezeně; časem tvrdne, ale nekazí se. Přípravky z ní podle své formy (mast, tinktura).

Nejčastější chyby

  • Nařezávání zdravých stromů kvůli sběru.
  • Rozpouštění ve slabém lihu nebo ve vodě — nerozpustí se.
  • Přehřátí pryskyřice v oleji: připálí se a kouří; pouze vodní lázeň.
  • Pryskyřice na kůži neředěná; u citlivých lidí dráždí a lepí.
Dřevo

U několika stromů uvádí karta jako formu užití prostě dřevo. Nejde o přípravek ani o užití v bylinářském smyslu: dřevo je materiál — stavební, nábytkářský, palivové dříví, štěpky na uzení, u některých druhů surovina pro dehet nebo pryskyřici. Z pohledu člověka, který se zajímá o rostlinu jako o bylinu, má takový strom cenu v jiných částech: v kůře, jehličí, pupenech, pryskyřici nebo plodech, a ty mají v kartě svou vlastní formu.

Bylinářsky se dřevo používá jen výjimečně, a to jako droga na odvar (tvrdá, dlouho vařená) nebo jako zdroj silice destilací (cedr, borovice). V obou případech pak platí postup té formy, ne tento záznam.

Vhodné části rostlin

Kmen a silné větve; pro odvar drobně naštípané, pro destilaci štěpky a piliny.

Uvedené postupy jsou obecný návod k přípravě, nikoli doporučení k léčbě. Kolik které rostliny užít a jak dlouho, závisí na konkrétní bylině i na vás — poraďte se s lékařem, lékárníkem nebo zkušeným bylinkářem. U rostlin označených jako jedovaté formu přípravy vůbec nezkoušejte.

Od přípravy k rostlinám

U každé byliny v průvodci najdete, které formy užití se u ní uvádějí — a odtud se vrátíte sem pro celý postup.

Průvodce rostlin