Pflanzenanatomie

Natí se rozumí celá nadzemní část byliny — stonek i s listy a zpravidla i s květy — sbíraná najednou, nejčastěji v době květu. Není to jen list ani jen květ; sbírá se všechno, co roste nad zemí.

Nať je nejčastěji uváděná užitá část v celém průvodci a zároveň ta nejméně přesná: znamená prostě „to, co roste nad zemí“. U byliny je to stonek s listy, obvykle i s poupaty a rozkvetlými květy, sbíraný vcelku. Podzemní části do nati nepatří; když se má sbírat i kořen, karta rostliny to řekne zvlášť.

Nosnou osou nati je stonek. Botanika rozlišuje několik jeho podob, a protože stonek sám o sobě není užitou částí, vysvětlujeme je právě tady: bylinná lodyha, bezlistý stvol, dutá tráva zvaná stéblo a jejich články a kolénka. Tvar stonku v průřezu, jeho větvení nebo to, zda je dutý, patří k nejspolehlivějším znakům, podle kterých rostlinu v terénu poznáte.

List je plochý zelený orgán rostliny, ve kterém probíhá fotosyntéza. Sbírají se zpravidla mladé, plně vyvinuté a nepoškozené listy, obvykle před rozkvětem, kdy jsou nejvíce šťavnaté.

List je zelený orgán, kterým rostlina dýchá a ze slunce a vody vyrábí cukry. Skládá se z čepele (plochá část), obvykle z řapíku (stopka, kterou je čepel připojená ke stonku) a někdy z drobných palistů u báze řapíku. Nemá-li list řapík, říkáme mu přisedlý.

Právě list rozhoduje o určení rostliny častěji než květ: kvete pár týdnů, listy nesou znaky celou sezónu. Sledujte postupně pět věcí — zda je list jednoduchý, nebo složený z lístků; jak listy sedí na stonku; tvar čepele; okraj; a žilnatinu. Jejich kombinace je u většiny druhů jedinečná.

Lupen je starší lidové označení listu i s řapíkem, řapík sám se sbírá u rebarbory — obojí je botanicky týž orgán, proto oba pojmy patří sem.

Květ je rozmnožovací orgán rostliny; tvoří ho kalich, koruna, tyčinky a pestík. Sbírají se zpravidla čerstvě rozvinuté květy nebo celá květenství, za sucha, bez stopek a zaschlých zbytků.

Květ je orgán, kterým se rostlina rozmnožuje: má opylit a dát vznik plodu se semeny. Nápadné barvy, vůně a tvary jsou pozvánka pro hmyz. Úplný květ se skládá zvenku dovnitř z kalichu (zelené obalové lístky), koruny (barevné korunní lístky), tyčinek (samčí část s pylem) a pestíku (samičí část se semeníkem, čnělkou a bliznou). U lilií, tulipánů či česneků kalich a koruna vypadají stejně a říkáme jim okvětí.

Na kartách rostlin bývá uvedeno, že se sbírá „květ“, ve skutečnosti se ale velmi často sbírá celé květenství — to, co se laikovi jeví jako jediný květ (heřmánek, sedmikráska, lípa, bez), je ve skutečnosti mnoho drobných květů uspořádaných do jednoho celku. Umět rozlišit jednotlivý květ od květenství a typy květenství od sebe je ta nejužitečnější dovednost, kterou vám tato stránka může dát.

Blizna je vrcholek pestíku, na kterém zachytává pyl; u šafránu se sbírají právě jen tři vláknité blizny z každého květu. Proto ji najdete zde, pod květem.

Plod vzniká z květu po opylení a uzavírá semena. Sbírají se zpravidla zralé, plně vybarvené a nepoškozené plody; u dužnatých za sucha, u suchých těsně před tím, než se sami otevřou.

Plod je zralý semeník, který ve svém nitru chrání semena a pomáhá je rozšířit — dužnatý plod láká zvířata, suchý plod se otevře, pukne, nechá se odnést větrem nebo se přichytí na srst. Botanicky je plodem i to, čemu v kuchyni říkáme zelenina (rajče, lusk) nebo ořech.

Plody třídíme podle dvou otázek: je zralý plod dužnatý, nebo suchý? A otevírá se, aby semena vypustil, nebo zůstává zavřený a padá i se semeny? Podle toho vzniká devět typů, které tu popisujeme. U každého najdete i to, s čím se plete — právě záměna plodů bývá častější než záměna květů, protože plody potkáváme bez listů a květů, v zimě a v koších.

Makovice je lidový název tobolky máku, proto je uvedená zde.

Semeno je zárodek nové rostliny se zásobou živin a ochranným osemením, uzavřené v plodu. Sbírají se plně dozrálá a suchá semena, vyloupaná z plodů, nejlépe těsně před tím, než je rostlina sama uvolní.

Semeno vzniká z vajíčka v semeníku po opylení. Skládá se ze zárodku (klíčku), zásobní tkáně nebo dužnatých děloh a pevného osemení. Semeno je to, co po zasetí vyklíčí — plod je obal kolem něj.

V kuchyni i v lidové mluvě se semeno a plod běžně zaměňují: „semínka“ slunečnice, kmínu či kopru jsou celé plody (nažky a dvounažky), naopak mák nebo hořčice, které sypeme z tobolky či šešule, jsou pravá semena. Pro sběr na tom záleží: pravé semeno se vylupuje z plodu, nažku sbíráme celou.

Pupen je zárodek budoucího výhonu, listu nebo květu, chráněný šupinami a často lepkavou pryskyřicí. Sbírá se brzy zjara, dokud je uzavřený nebo se teprve začíná otevírat.

Pupen je spící výhon zabalený do ochranných šupin, které ho přes zimu chrání před mrazem a vysycháním. Uvnitř už jsou složené základy listů nebo květů; na jaře šupiny prasknou a pupen vyraší. U dřevin je pupen po většinu roku jedinou částí, podle které se dají rozlišit.

Rozlišujeme pupeny listové (vyraší z nich větvička s listy), květní (vyroste z nich květ; u bylin se jim říká poupě) a smíšené. Podle polohy pak koncový pupen na špičce větve a postranní v paždí listů — jejich postavení kopíruje postavení listů (střídavé, vstřícné), takže dřevinu určíte i v zimě.

Kůra je vnější ochranný obal kmene, větví a kořenů dřevin. Sbírá se zpravidla zjara z mladých větví, kdy se snadno odlupuje, a nikdy ne v celém obvodu kmene — strom by uhynul.

Kůra je vše, co obaluje dřevo kmene a větví: zvenku odumřelá borka (rozpraskaná, šupinatá nebo hladká), pod ní živé lýko (vnitřní kůra), kterým proudí cukry z listů dolů ke kořenům, a mezi lýkem a dřevem tenká vrstva kambia, ze které strom tloustne. Když se na kartě rostliny píše „vnitřní kůra“, myslí se lýko — měkká, vláknitá a často aromatická vrstva pod borkou.

Dřevo je to, co zůstane, když kůru sloupnete: pevná vnitřní část kmene s letokruhy. Dřevo není kůra; uvádíme ho zde jen proto, že se sbírá u jediné dřeviny v průvodci (cedr) a patří k témuž kmeni. Míza je jarní šťáva, která stoupá dřevem a lýkem od kořenů do koruny; u břízy se na krátko zjara jímá. Obojí je botanicky součást kmene pod kůrou, proto je najdete tady.

Jehlice jsou úzké tuhé listy jehličnanů, které zpravidla na stromě vytrvávají několik let. Sbírají se mladé, světle zelené jarní výhonky nebo celoročně zdravé jehlice z postranních větví.

Jehlice je list jehličnanu: úzký, tuhý, chráněný voskovou vrstvičkou, aby přežil zimu a sucho. Kromě modřínu zůstává na stromě několik let a strom je vyměňuje postupně. Šupinaté listy túje a cypřišku jsou také jehlice, jen přitisknuté ke větvičce.

Rozlišit jehličnany je snadné, když víte, kam se dívat: kolik jehlic vyrůstá z jednoho místa, jestli jsou ploché nebo hranaté, jak jsou dlouhé, jestli mají zespodu bílé proužky a jak voní po rozemnutí. Právě to rozhoduje mezi smrkem, jedlí, borovicí, modřínem, jalovcem — a jedovatým tisem.

Pryskyřice je hustá, lepkavá a vonná látka, kterou jehličnany a některé další dřeviny vylučují z poraněné kůry a na pupenech. Sbírá se ztuhlá, z přirozených výronů na kmeni, bez toho, aby se strom nově zraňoval.

Pryskyřice je obranná látka stromu: když se poraní kůra, vyteče z pryskyřičných kanálků lepkavá hmota, na vzduchu tvrdne a ránu utěsní proti houbám a hmyzu. Tvoří ji jehličnany (smrk, borovice, jedle, modřín), ale i některé listnáče a keře teplých krajů (myrha, kadidlovník, mastix). U topolu a břízy pokrývá pryskyřice pupeny, které se pak lepí a voní.

Pryskyřice není míza: míza je vodnatá a stoupá zjara kmenem, pryskyřice je hustá, ve vodě nerozpustná a voní terpentýnem. Není to ani klovatina (arabská guma, třešňová klovatina) — ta je rozpustná ve vodě a nevoní.

Kořen je podzemní část rostliny, kterou se drží v půdě a přijímá vodu a živiny. Sbírá se zpravidla na podzim po odkvětu nebo brzy zjara, u dvouletek v prvním roce, kdy je nejvíce zásobní.

Kořen roste dolů, nemá listy, pupeny ani kolénka a na rozdíl od stonku se nikdy nezelená. Ukotvuje rostlinu, nasává vodu s minerály a u mnoha druhů ukládá zásoby na zimu — proto bývá na podzim dužnatý a plný. Z klíčícího semene vyrůstá hlavní kořen, z něj vedlejší kořeny a z nich jemné vlásky, které skutečně pijí.

Ne všechno, co roste pod zemí, je kořen. Oddenek, hlíza i cibule jsou přeměněné stonky: mají pupeny, kolénka nebo šupinaté listy, a když je rozkrojíte, poznáte to. Každé z nich má na této stránce vlastní záznam — tady je jen odlišíme od pravého kořene.

Oddenek je podzemní stonek rostoucí vodorovně pod povrchem půdy; od kořene ho poznáte podle kolének, šupinatých listů a pupenů. Sbírá se na podzim nebo brzy zjara, zbavený tenkých kořínků.

Oddenek je stonek, který se schoval pod zem. Roste vodorovně nebo šikmo, na kolénkách nese šupinaté zbytky listů a pupeny, ze kterých každý rok vyráží nová nadzemní lodyha; dolů z něj vyrůstají tenké pravé kořeny. Rostlina se jím rozrůstá do plochy a přezimuje v něm — proto jsou oddenkaté byliny často „nevyhubitelné“ (pýr, kopřiva, sasanka).

Od kořene se oddenek liší přesně tím, co má stonek a kořen nemá: články a kolénka, pupeny, šupiny a jizvy po loňských lodyhách. Rozkrojený má často zřetelně jinou vnitřní stavbu než kořen a bývá aromatický (puškvorec, kosatec, zázvor, kurkuma).

Hlíza je ztloustlá podzemní zásobní část rostliny — nejčastěji přeměněný stonek s pupeny („očky“), někdy zdužnatělý kořen. Sbírá se po dozrání nadzemní části, na podzim, případně zjara.

Hlíza je zásobárna: rostlina do ní ukládá škrob nebo inulin, aby přezimovala nebo přečkala sucho. Stonkovou hlízu poznáte podle pupenů („oček“) na povrchu, ze kterých vyraší nové výhony — jako u bramboru nebo topinamburu. Kořenová hlíza pupeny nemá, je to ztloustlý kořen (vstavače, jiřiny, batáty) a vyrůstá z ní jen z jednoho konce.

Hlíza se od cibule liší tím, že je celistvá, bez vrstev: rozkrojíte-li ji, uvidíte stejnorodou dužninu. Od řepovitého kořene ji odlišují pupeny a od oddenku to, že neroste do délky v článcích, ale bobtná do koule či vřetene.

Cibule je podzemní zásobní orgán tvořený zkráceným stonkem a dužnatými šupinovitými listy nad sebou — po rozkrojení je vrstevnatá. Sbírá se po zatažení listů, zpravidla na podzim.

Cibule je vlastně celý zkrácený výhon ukrytý pod zemí: na plochém stonku (podpučí) sedí těsně nad sebou dužnaté listové šupiny, ve kterých rostlina ukládá zásoby, a mezi nimi pupen příštího květu. Zdola vyrůstá svazek pravých kořenů. Po rozkrojení uvidíte soustředné vrstvy — tím se cibule na první pohled liší od hlízy, která je celistvá.

Cibuloviny jsou v naší přírodě z velké části jedovaté: sněženka, bledule, narcis, ocún, tulipán. Naopak česneky — medvědí, vinicový, kuchyňský — jsou jedlé. Rozdíl mezi nimi je zdaleka nejčastější příčinou otrav při sběru, proto tu cibuli i jejím listům věnujeme zvláštní pozornost.

Plodnice je viditelná část houby — to, čemu říkáme „houba“ — sloužící k tvorbě výtrusů; vlastní organismus je síť podhoubí v půdě nebo dřevě. Sbírají se celé, zdravé, mladé plodnice a určují se výhradně podle úplné stavby, nikdy podle jediného znaku.

Houby nejsou rostliny: nemají kořeny, listy ani zelené barvivo a živí se rozkladem nebo soužitím se stromy. To, co v lese vidíme a sbíráme, je plodnice — dočasný orgán, který houba vytvoří, aby rozšířila výtrusy. Vlastní houba je podhoubí (mycelium), síť vláken v půdě, dřevě nebo tlejícím listí, která žije roky.

Plodnice má u klasických hub třeň (nohu), klobouk a pod ním výtrusorodou vrstvu: lupeny, rourky nebo ostny. Chorošovité houby rostoucí na stromech (lesklokorka, rezavec, troudnatec) mají plodnici konzolovitou, bez třeně; smrže a lanýže mají stavbu úplně jinou. Tato stránka vám neumožní houby určovat — to je samostatný obor s vlastními atlasy — ale ukáže, na co se při určování dívat.

Stélka je tělo organismu, které není rozlišené na kořen, stonek a list — mají ji lišejníky, řasy a mechy. Sbírá se celá, u lišejníků jen z hojných porostů a po částech, protože dorůstá desítky let.

Stélka (thallus) je společný název pro tělo, které nemá stavbu vyšší rostliny: žádný pravý kořen, stonek ani listy, jen plochu, vlákno nebo keříček, kterými organismus přijímá vodu i živiny celým povrchem. Stélku mají řasy, lišejníky a v širším smyslu i mechy.

Lišejník je dvojorganismus: houba, která dává tvar a ochranu, a řasa uvnitř, která fotosyntézou vyrábí cukry. Roste velmi pomalu — milimetry ročně — a proto je jeho sběr vždy zásahem do porostu, který se obnovuje desetiletí. Mikroskopické řasy jako chlorella nebo spirulina tvoří stélku jednobuněčnou či vláknitou; v přírodě se nesbírají, pěstují se v nádržích, a na této stránce jsou jen pro úplnost.